Sarabanda
Obsahy(1)
Po tridisatich rokoch zatúži Marianne opäť vidieť svojho bývalého manžela Johana. Vyberie sa ho navštíviť do jeho vidieckeho domu, kde žije spolu so synom z druhého manželstva, Henrikom a vnučkou Karin. Karin je už dospelá, ale Henrik sa ju stále snaží ovládať. Dáva jej lekcie hry na violončelo a sníva o tom, že Karin jedného dňa dosiahne úspech, po ktorom sám vždy márne túžil. Vzťahy medzi otcom Johanom a synom Henrikom sú napäté, obaja sú však veľmi naviazaní na Karin. Domáca atmosféra je o to dusivejšia, že rodina ešte stále neprekonala smútok zo straty Henrikovej milovanej ženy Anny. Anna pred dvoma rokmi zomrela na ťažkú chorobu, ale v živote svojich blízkych je i naďalej bolestne prítomná. Hoci Marianne sa k Johanovi vrátila kvôli starým spomienkam, čoskoro je vtiahnutá do zložitých vzťahov medzi otcom a synom i otcom a dcérou. Sarabanda je umeleckým testamentom režiséra Ingmara Bergmana, ktorým sa naposledy dotkol svojich ťažiskových tém: lásky, smrti, nenávisti a rodiny. Po tak mer tridsiatich rokoch sa v ňom vrátil k hrdinom filmu Scény z manželského života, ktorí z pohľadu osemdesiatnikov vidia jeden druhého i okolitý svet trochu inak. Projekt vznikol v úzkej spolupráci s Bergmanovými dvornými hercami, priateľom Erlandom Josephsonom a bývalou partnerkou Liv Ullmannovou. Je koncipovaný ako séria epizód, v ktorých sa vždy konfrontuje dvojica postáv. Táto štruktúra sa riadi prísnou hudobno-matematickou logikou. Na ňu odkazuje aj titul Sarabanda, prebraný z hudobno-tanečnej barokovej formy, ktorá vo filme znie v Bachovej suite č. 5 pre violončelo. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (21)
Bergmanovo krutě sarkastické loučení, ve kterém už se spíš jen vzdáleně zrcadlí jeho svébytná obraznost. Pár záběrů má úchvatnou vnitřní sílu, znepokojivou kompozici, která přináší zjitřenou nejistotu na prahu skutečnosti a snu. Jako v případě Scén z manželského života i tady jdou do popředí postavy a většina intenzity a prožitku pramení z jejich propracované psychologie. Bergman se s notnou dávkou sarkasmu vrací k osudu Marianne a Johana – zatímco ona si zachovává sympatickou křehkost a zranitelnost, schopnost mateřsky poutat, bolestínský Johan se definitivně změnil v mrzoutskou a vnitřně zlobnou karikaturu sebe sama. Saraband tančí s divákem pomalu a melancholicky, odkrývá témata lásky, pochopení, vášně i stáří s určitým skeptickým pošklebkem. Scéna, kdy bývalí manželé po letech uléhají do jedné postele nejlépe zračí tu zvláštní iluzornost pochopení, která dovede zaplašit strašlivé duševní běsy. Bergman nechal dveře pootevřené. Pro mladé a přicházející je tu šance překonat chyby a viny starých, jenže čas je pohříchu cyklický – a nikde není psáno, že Johanova vnučka Karin nepodlehne stejné danosti jako její předkové, ke kterým je poutána zraňující láskou. Saraband je formálně lehkým, vnitřně ale neobyčejně naléhavým a propracovaným rozloučením Ingmara Bergmana s filmem i životem, tedy dvěma fenomény, které v jeho díle tvoří nedílnou jednotu. ()
Saraband je důstojným odcházením Ingmara Bergmana ze svého známého světa filmu. Scény z manželského života jsou odrazovým můstkem k preludování vlastní představy rozhodujícího konfliktu v krokovém rytmu lenivě těžkopádného tance sarabanda. Lascivní divokost života se skrývá v tajemství rodinných traumat. Kultivovaná lehkost jazyka je stylovou značkou vyjadřování, používá filozofické nadání k posuzování úzkostných strachů člověka, zaobírá se smrtí, křehkou hranicí mezi láskou a nenávistí, osamělostí, touhou a prázdnotou. Do střetů se formuje generační rozhraní, požadavky, očekávání, nadvláda, pocit zodpovědnosti a vlastní vize budoucí zkušenosti a možnosti naplnění. Niterný strach jedince je rozhodující při jeho utváření osobnosti. Hlavním předmětem zájmu je Karin (velmi zajímavá Julia Dufvenius), nejmladší a nejdůležitější aktér rodinného sváru. Je rozpolcena mezi svou představou dospělých tahů budoucnosti a tíživým pocitem zodpovědnosti k bezmocné osamělosti svého otce. Je hnána vztekem nepochopení, boří pevné obranné zdi, aby z trosek povstala posílená naděje. Hlavní mužskou postavou je Henrik (zajímavý Börje Ahlstedt), Juliin opuštěný otec, neschopný vyrovnat se se ztrátou své ženy. Život je strach a utrpení, pocit ublížení se nedokáže přenést přes svoji beznaděj. Jedinou známou jistotu zamyká na petlici, to ostatní je hodno nenávisti. Důležitou postavou je Johan (stále vitální Erland Josephson), Henrikův otec a Karinin dědeček. Cynická zatvrzelost je ochrannou slupkou osamělosti duše, se kterou se vzdoruje pochybnostem i pocitu životní prohry. Pochopení se mísí s jízlivou jedovatostí, vítězstvím jsou jen malé okamžiky štěstí a vzájemné pospolitosti. Průvodcem životního zmoudření a klokotání je Marianne (sentimentální Liv Ullmann), bývalá Johanova manželka a závan vzpomínky dávného pocitu nejúplnějšího štěstí. Smíření bývá znakem moudrosti stáří. Minulost je prostředkem k boji s vlastním strachem. Zmínit se musí také Martha (Gunnel Fred), Johanova a Mariannina dcera, uvězněná v nemohoucnosti psychické nemoci. Strach má své opodstatnění a bez hlasu volá o pomoc. Saraband nemá za svůj cíl šířit zkázu. Je pochopením tlumeného hlasu, který počítá životní zisky a ztráty a rovná je do souvislostí. Saraband je útěkem z uvěznění a svobodná vůle rozhodování. Saraband je vkusnou připomínkou jedinečnosti Ingmara Bergmana. ()
Velmi volné pokračování Scén z manželství svého předchůdce kvalitativně minimálně dorovnává!! Dokonce se přiznám, že tento film mě strhnul a zaujal daleko víc, než např. ténaticky spřízněná Podzimní sonáta... Samozřejmě, že je to celé spíše jevištní a po čase budí scénář dojem, že je poskládaný jen z několika monologů a že postavy si jen navzájem vylévají duši (navíc nejsou na scéně nikdy víc než dvě postavy)...to ale vůbec nevadí, protože tento film je ve své jednoduchosti, křehkosti a intimitě některých scén doslova geniální... Pravděpodobně Bergmanova Labutí píseň...:( PS. : Nejsem si jistý,ale neběžel tento film ve Švédsku spíše v kinech, než v tv? ()
Dovolím si začať tento komentár (aj keď sa to možno nehodí) v štýle Pulp Fiction. SARABANDA 1. starý španielsky tanec voľného tempa vážneho rázu, 2. hudobná skladba podobného rázu, Slovník cudzích slov, SPN 1979 ... Posledný Bergmanov film sa nijak nelíši od predošlej tvorby autora (čo však aj mierne zamrzí) a celý vlastne funguje ako pokračovanie Scén z manželského života rozdelený do desiatich epizód. Bergman tu opäť uplatnil princíp v ktorom hlavná hrdinka hovorí do kamery, oboznamuje diváka so svojimi postojmi a náladami , čím má snímka na jednej strane zaujímavú výpoveď a na druhej mierne reportážny charakter. Váhal som medzi 3-4*, nakoniec prilepšujem z úcty k veľkému režisérovi. Už pomaly začínam mať tých Bergmanových filmov akurát dosť. ()
Vzájomné nevraživosti, spomienky na bývalé vzťahy, na tých čo tu už nie sú, trpké vyrovnávanie sa s poznaním, za čo to tu vlastne všetko stálo (áno aj hovno odznie) v komornej dráme vypätých citov. Seba analýza a pribúdajúce šediny v tomto prípade neviedli k stareckej zmúdrelosti a vyrovnanosti ale k utvrdeniu sa vo výlučnosti. Popri nezmieriteľnom konflikte medzi otcom a synom, je to najmä ich obojstranné konštruovanie plánov, určujúcich ďalšie smerovanie mladej pokračovateľky rodu. Na ňu samotnú sa myslí len v tom známom: „však my jej chceme len to najlepšie“. Empatia sa vytratila v sebastrednej láske a nádejach na skvostnú profesnú dráhu, ktorá má vyžehliť zlyhania predkov. Ale ako spieva Mišo Kaščák: „Príliš sme si zvykli opakovať chyby, teraz máme na stole jedovaté hríby.“. Smaženica z nich chutí trpko. Nie nemusí byť smrteľná (hoci tu sa už ústrednej dvojici nachýľa), ale preženie dôkladne. Staručký muž v nočnej košeli od prehánky zvírených nenávistí, samoty, nádejí a sklamaní zúfalo zavýja nadránom v kuchyni. Vtedy pomôže osvedčená terapia: teplučká posteľ a blízka osoba v nej. Nebol ale celok - kumulácia negatívnych emócií len posledným zlostným pľuvancom zostarnutej režisérskej veličiny na svet? Náhle osvietenie slnečným lúčom (použité podobne ako v staršom Bergmanovom filme Hostia Večere Pánovej ) a zmierlivý záver, ukazujú omleté, ale predsa východisko, že všetko zlé je na niečo dobré. Trpkosť predchádzajúcich silných výpovedí to však neznížilo. ()
Reklama