Sarabanda
Obsahy(1)
Po tridisatich rokoch zatúži Marianne opäť vidieť svojho bývalého manžela Johana. Vyberie sa ho navštíviť do jeho vidieckeho domu, kde žije spolu so synom z druhého manželstva, Henrikom a vnučkou Karin. Karin je už dospelá, ale Henrik sa ju stále snaží ovládať. Dáva jej lekcie hry na violončelo a sníva o tom, že Karin jedného dňa dosiahne úspech, po ktorom sám vždy márne túžil. Vzťahy medzi otcom Johanom a synom Henrikom sú napäté, obaja sú však veľmi naviazaní na Karin. Domáca atmosféra je o to dusivejšia, že rodina ešte stále neprekonala smútok zo straty Henrikovej milovanej ženy Anny. Anna pred dvoma rokmi zomrela na ťažkú chorobu, ale v živote svojich blízkych je i naďalej bolestne prítomná. Hoci Marianne sa k Johanovi vrátila kvôli starým spomienkam, čoskoro je vtiahnutá do zložitých vzťahov medzi otcom a synom i otcom a dcérou. Sarabanda je umeleckým testamentom režiséra Ingmara Bergmana, ktorým sa naposledy dotkol svojich ťažiskových tém: lásky, smrti, nenávisti a rodiny. Po tak mer tridsiatich rokoch sa v ňom vrátil k hrdinom filmu Scény z manželského života, ktorí z pohľadu osemdesiatnikov vidia jeden druhého i okolitý svet trochu inak. Projekt vznikol v úzkej spolupráci s Bergmanovými dvornými hercami, priateľom Erlandom Josephsonom a bývalou partnerkou Liv Ullmannovou. Je koncipovaný ako séria epizód, v ktorých sa vždy konfrontuje dvojica postáv. Táto štruktúra sa riadi prísnou hudobno-matematickou logikou. Na ňu odkazuje aj titul Sarabanda, prebraný z hudobno-tanečnej barokovej formy, ktorá vo filme znie v Bachovej suite č. 5 pre violončelo. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (21)
Bergmanův tehdejší věk už na tom je znát, protože ten scénář není vždycky dotažený a je tu i pár dialogů s úplně stejným problémem (a jedna je extrémně chladná jak od (tfuj na mě, že ho u nějakého Bergmanova filmu zmiňuji) Lanthimose), ale i tak to podle mě fungovalo skvěle. Bergman to sice natočil v 85, ale postavy tu má tak moc dokonale napsané a vedené včetně psychologie postav, že by to tak skoro žádný současný režisér vůbec nezvládl, včetně těch mladých. I přes to divadelní ladění je to navíc dost podmanivě natočené a veškeré scény a dialogy jsou díky tomu velmi působivé a některé samozřejmě taky silné, ale velký podíl na tom mají i slušné herecké výkony a ta většina dobře napsaných dialogů. Zapracovat se na tom opravdu ještě dalo a závěr taky není zrovna tak silný jak by mohl být, ale pořád je tenhle Bergmanův film dost solidní a dle Sarabandu mám pocit, že nejspíš (naštěstí!) nepatřil mezi ty slavné režiséry, kteří se časem vyčerpali a jejich poslední díla byla dost slabá. A je to za mě jenom dobře, ale nechci to zakřiknout - přeci jenom, z jeho posledních filmů jsem zatím viděl jenom tohle. 4* ()
Ať se děje, co se děje, Bergman si točil pořád to svoje i v novém tisíciletí a pořád to má něco do sebe. Tolik mnou kýženého blockbusteru v jeho podání se už asi nedočkám, ale už jsem se s tím smířil. Saraband je velmi pomalý film, snad i v rámci Bergmanovy tvorby je to velmi pomalý film. Komunikace mezi postavami funguje převážně na principu dlouhosáhlých monologů, které mi nepřišly příliš reálné a které by byly bývaly dokonalou nudou, nebýt zpestření v podobě povahy Johanova syna - Henrika, který jako jediný přináší do rodinné idylky trochu napětí a filmovosti. Snímek mě zaujal dokonale se v průběhu zlepšující kvalitou. Mluvení Liv Ullmann do kamery bylo v počátku strašně rušivé a nevěrohodné. Je to k nevíře, ale zhruba od poloviny začíná mít film docela spád. Ale i tak to není hlavní důvod, proč nakonec dávám přes větší kritiku ještě poměrně kladné hodnocení. Tím je obsah dialogů a fakt, že je psal 85-ti letý člověk pro své dlouholeté, téměř stejně staré, kolegy. Nebylo těžké si význam rozhovorů o smrti či smyslu života převést přes filmové postavy do reálných lidí a bylo velmi zajímavé zjišťovat, jak to vidí takto nadaný člověk na sklonku svého dlouhého života... ()
Vzájomné nevraživosti, spomienky na bývalé vzťahy, na tých čo tu už nie sú, trpké vyrovnávanie sa s poznaním, za čo to tu vlastne všetko stálo (áno aj hovno odznie) v komornej dráme vypätých citov. Seba analýza a pribúdajúce šediny v tomto prípade neviedli k stareckej zmúdrelosti a vyrovnanosti ale k utvrdeniu sa vo výlučnosti. Popri nezmieriteľnom konflikte medzi otcom a synom, je to najmä ich obojstranné konštruovanie plánov, určujúcich ďalšie smerovanie mladej pokračovateľky rodu. Na ňu samotnú sa myslí len v tom známom: „však my jej chceme len to najlepšie“. Empatia sa vytratila v sebastrednej láske a nádejach na skvostnú profesnú dráhu, ktorá má vyžehliť zlyhania predkov. Ale ako spieva Mišo Kaščák: „Príliš sme si zvykli opakovať chyby, teraz máme na stole jedovaté hríby.“. Smaženica z nich chutí trpko. Nie nemusí byť smrteľná (hoci tu sa už ústrednej dvojici nachýľa), ale preženie dôkladne. Staručký muž v nočnej košeli od prehánky zvírených nenávistí, samoty, nádejí a sklamaní zúfalo zavýja nadránom v kuchyni. Vtedy pomôže osvedčená terapia: teplučká posteľ a blízka osoba v nej. Nebol ale celok - kumulácia negatívnych emócií len posledným zlostným pľuvancom zostarnutej režisérskej veličiny na svet? Náhle osvietenie slnečným lúčom (použité podobne ako v staršom Bergmanovom filme Hostia Večere Pánovej ) a zmierlivý záver, ukazujú omleté, ale predsa východisko, že všetko zlé je na niečo dobré. Trpkosť predchádzajúcich silných výpovedí to však neznížilo. ()
I ve stáří nepolevuje ničivá ambivalentnost vztahů, které nám občas dovolí vzlétnout k nebesům, aby nás pak nechaly volným pádem dopadnout do lepkavého močálu. Marianne a Johan nemohli žít pořád spolu (hlavně díky Johanovým nevěrám), ale nikdy se od sebe v lásce úplně myšlenkově a citově neodloučili. Rezignovaně, ubiti životem, tuší, že jde o jejich poslední setkání. Henrik hluboce věří, že se po smrti seká se svou ženou, na které byl, stejně jako nyní na dceři, naprosto závislý. Jeho slabost se nejvíce projeví ve scéně v kostele, kdy přizná svou nenávist k otci a kdy se poodhalí jeho celoživotní boj se sexualitou. A právě v nesmiřitelném odhalování pekla i krásy vnitřního života milujících a nenávidících lidí (často spojující oboje v jedno) spočívá nádherné Bergmanovo mistrovství. ()
Saraband je důstojným odcházením Ingmara Bergmana ze svého známého světa filmu. Scény z manželského života jsou odrazovým můstkem k preludování vlastní představy rozhodujícího konfliktu v krokovém rytmu lenivě těžkopádného tance sarabanda. Lascivní divokost života se skrývá v tajemství rodinných traumat. Kultivovaná lehkost jazyka je stylovou značkou vyjadřování, používá filozofické nadání k posuzování úzkostných strachů člověka, zaobírá se smrtí, křehkou hranicí mezi láskou a nenávistí, osamělostí, touhou a prázdnotou. Do střetů se formuje generační rozhraní, požadavky, očekávání, nadvláda, pocit zodpovědnosti a vlastní vize budoucí zkušenosti a možnosti naplnění. Niterný strach jedince je rozhodující při jeho utváření osobnosti. Hlavním předmětem zájmu je Karin (velmi zajímavá Julia Dufvenius), nejmladší a nejdůležitější aktér rodinného sváru. Je rozpolcena mezi svou představou dospělých tahů budoucnosti a tíživým pocitem zodpovědnosti k bezmocné osamělosti svého otce. Je hnána vztekem nepochopení, boří pevné obranné zdi, aby z trosek povstala posílená naděje. Hlavní mužskou postavou je Henrik (zajímavý Börje Ahlstedt), Juliin opuštěný otec, neschopný vyrovnat se se ztrátou své ženy. Život je strach a utrpení, pocit ublížení se nedokáže přenést přes svoji beznaděj. Jedinou známou jistotu zamyká na petlici, to ostatní je hodno nenávisti. Důležitou postavou je Johan (stále vitální Erland Josephson), Henrikův otec a Karinin dědeček. Cynická zatvrzelost je ochrannou slupkou osamělosti duše, se kterou se vzdoruje pochybnostem i pocitu životní prohry. Pochopení se mísí s jízlivou jedovatostí, vítězstvím jsou jen malé okamžiky štěstí a vzájemné pospolitosti. Průvodcem životního zmoudření a klokotání je Marianne (sentimentální Liv Ullmann), bývalá Johanova manželka a závan vzpomínky dávného pocitu nejúplnějšího štěstí. Smíření bývá znakem moudrosti stáří. Minulost je prostředkem k boji s vlastním strachem. Zmínit se musí také Martha (Gunnel Fred), Johanova a Mariannina dcera, uvězněná v nemohoucnosti psychické nemoci. Strach má své opodstatnění a bez hlasu volá o pomoc. Saraband nemá za svůj cíl šířit zkázu. Je pochopením tlumeného hlasu, který počítá životní zisky a ztráty a rovná je do souvislostí. Saraband je útěkem z uvěznění a svobodná vůle rozhodování. Saraband je vkusnou připomínkou jedinečnosti Ingmara Bergmana. ()
Reklama