Anglický pacient

Očekávala jsem velkou, epickou love story s tragickým koncem a emotivními momenty. Dostala jsem zdlouhavý příběh s množstvím scén, které celkově vyzněly poměrně nezáživně, díky zbytečně dlouhé stopáži. Ve spoustě z nich se ani nic moc neděje a s jejich stále častějším opakováním začala má soustředěnost mírně upadat. Mnou očekávaná romance se projevila pouze v pár vskutku erotických a lákavých scénách. Film mě nijak nezasáhl a nedostaly se ke mně z něj žádné hlubší, či silnější emoce, jak jsem čekala. Neprožívala jsem ho. Nedokázala jsem se vcítit do postav. Možná jsem na něj jen neměla to správné rozpoložení. A možná takový prostě je a každý divák ho vnímá jinak. (06.06.2010)

Jsem asi necita, ale mně ten příběh po chvíli neskutečně lezl na nervy. Pan režisér brnká na emotivní strunu s takovou okázalostí, že ta má praskla asi po půl hodině a zbytek příběhu jsem jen prokroutil hlavou. Na konci jsem se cítil jak po konzumaci dvou kil přeslazených kremrolí... Takový Doktor Živago, to byla jinší podívaná! (25.01.2004)

„I promise, I'll come back for you. I promise, I'll never leave you.“ Anglický pacient vás hudbou G.Yareda, krásnými záběry i příběhem o ušlechtilé zradě hladí na duši, aby pak na ní v nestřeženém okamžiku vykonal stejnou činnost, jakou v motelové koupelně provádí s nožem Norman Bates. Od Minghelly možná chladný oscarový kalkul, ale co by za to jiní režiséři dali, kdyby si uměli věci takhle spočítat. Sice nejsem ujetý tímto směrem, ale kdyby jsi měl Ralphe zájem, budu na tebe čekat ve své kajutě politý javorovým sirupem.. (30.09.2009)

V předčasně zesnulém Anthony Minghellovi ztratila světová kinematografie jednoho z mála svých vyvolených básníků osudové lásky. Již tehdy zralý tvůrce-čtyřicátník patřil k té skupině umělců, pro něž válečné téma jako forma mezní situace lidské existence zůstává podřízeno síle citu-lásky individua, jedince i uvnitř velkých skupin obyvatelstva. Skutečnost, že jeho hrdiny jsou mladí lidé prožívající plně své životy, je dalším charakteristickým prvkem jeho nezaměnitelné tvorby. Dvojí rovina kompozice mu umožňuje zasvěceně pronikavé vhledy do nejtajnějších skrýší lidského nitra. Válka, zhoubná ve svém bezprostředním působení, je v mikroměřítku ještě strašnější. Nejednoduché se stává ještě složitějším, nesnadné nezvladatelným. Nepravděpodobnost nedějového děje je ve skutečnosti vlastně až šedě realistická. V oficiálních líčeních válek na tyto situace není místo; teprve po letech, když vychladnou vášně, smysly se zklidní a vzbouřený rozum se podvolí moudrosti nadhledu a všelidského rozměru, vysvitne plný dosah způsobených nevratných škod a ztrát. I těch, na něž si nelze sáhnout a jež není možné změřit. Kamera, která do lidského nitra promítá neopakovatelné přírodní krásy tuniských i italských exteriérů, a precizně slazené výkony skvělých herců, mezi nimiž vynikají kromě Juliette Binochové i starší z obou Finniesů Ralph a zejména pro mne zcela neznámá Kristin Scott-Thomasová, je vyvažována scénářem, který stačí do milostného rukopisu zachytit i klasické epizody válečného života (bombové scény zpod mostu a pomníku na anonymním náměstí neznámého italského městečka). Celek, který z toho všeho vzniká, je nezodpovědně drzý: dovoluje si s cynismem přímo patetickým tvrdit, že láska je víc než soulož-sex, že je cit nadčasový a mocný, cit jímající, cit všepohlcující. Že je nezničitelná. Osobně patřím k těm nevyléčitelným romantikům, kteří této nehoráznosti dávají nekriticky za pravdu. Myslí si dokonce, že život by bez ní byl nepoměrně chudší a šedší. (01.11.2008)

Bezmála dvě a tři čtvrtě hodiny krátký příběh o pohnutém životě a čiré lásce. Herecké výkony i vše ostatní jasně oscarové. Až tak jasně, že z některých scén slyšíte takové to volání: "Hej, vidíte to? Tohleto je přece to, za co se Oscary dávají, tak sem s nimi!" Přesto má-li tohle být pomník Athonyho Minghelly, nemám s tím problém. 90% (23.03.2003)