Tokijský tulák

Vysoko inovatívne, modernistické, expresívne. Tokyo Drifter je typickým novovlnistickým filmom svojej doby, spravidla s väčšinou jeho atribútov. V deji som sa pochopiteľne strácal, takisto kauzality a dôraz na celkovú schému mi nemálo unikal, za dôležitú vec som považoval predovšetkým silu okamihu a technické kvality. Brandead to Kill mi ale prišiel atmosferickejší, viac ma vtiahol do svojho sveta a videl som ho deň pred Suzukiho smrťou, tak ma táto tragická udalosť určitým spôsobom zasiahla o niečo viacej. (02.03.2017)

Japonský režisér Seidžun Suzuki, sa očividne nielenže dosť inšpiroval revolučným prístupom, čo sa konkrétne týkalo -「Francúzskej novej vlny」, ale aj ďalších štandarizovaných prvkov, tentoraz sa priamo vzťahujúcich na western & avantgardu 60. rokov minulého storočia, keď niekde medzi tým je zároveň nakrútený i tento, pomerne krátky film, netrvajúci ani 90 minút, čo je vskutku veľké šťastie, pretože ak by dajme tomu trval ešte niečo navyše, tak by zrejme stratil svoj celkový šmrnc, ktorým zväšča mimoriadne oplýval. • Áno, dalo by sa tiež podotknúť, že už vtedy bol pre trochu viac modernejšieho diváka štýlovým spôsobom sprístupnený, ktorý by sa dokonca v tejto forme nestratil ani v aktuálnom 21. storočí, tak『nadčasovo』pôsobí i v súčasnosti, kedy sa to podobnými (anti)hrdinami na streamovacích platformách, či povedzme, na plátnach kín, skrátka len tak hemží, čím som chcel v podstate iba naznačiť, že dnešnému divákovi takáto naservírovaná dávka brutality - absolútne nič neurobí, skôr práve naopak, ešte mu za to i zatlieskajú...?! • Počin má vysoko nastavenú štylizovanosť, čo síce na jednej strane kvitujem, keďže som si naozaj miestami neuveriteľne vychutnával všetky tie uhly kamery, ďalej výpravu, či napokon i mnohé sekvencie, ako vystrihnuté z vykradnutých filmov Quentina Tarantina, áno, tohto "režiséra" , považujem vari za najväčšieho filmového zlodeja všetkých čias, ktorý vôbec nemá niečo vlastného, všetko len použité, čo už bolo predtým naplno využité! • Toľko nateraz k tomuto『plagiátorovi』, ku ktorému sa v nasledujúcej recenzii ihneď vrátim... • V predchádzajúcom odseku som inými slovami proste naznačil, že je naprosto perfektne spracovaný, ale oveľa horšie to už je so samotným obsahom v podobe scenára, ktorý jednoducho povedané, má vady na kráse, a to hneď v tom zmysle ohľadom ústredných postáv: Tetsua & Tatsua, čo mi od samého začiatku strašne vadilo. A presne takýchto príkladov by bolo viacej. • Filmu asi najviac ublížilo zrovna to, že sa 「uvidel」v mnohých podobách, čo mu akosi neprospelo, aspoň z mojej strany to tak bezprostredne vnímam! (09.03.2023)

Od snímku, který je nejoblíbenějším filmem a největším inspiračním zdrojem Nicolase Windinga Refna, jsem přeci jenom čekal více, než vyšeptalou gangsterku o soupeření tokijských gangů a stavovské cti :o) Prvních cca 40 minut (což je zhruba polovina stopáže) se tady toho opravdu moc nestane, mimo to, že se zde dva gangy přetahují o vliv, všechno podstatné jsme už viděli v mnoha jiných filmech. Dost často pro mě nepochopitelně se ustřihne náhle scéna uprostřed dění a přijde další, jakoby v tom měl střihač zmatek, každopádně zmatek v tom má divák. Co teda musím částečně pochválit, je vizuální stránka. Dokud se děj točí v Tokyu, volí režisér zajímavé strohé kompozice s pře-krá-sný-mi barvami, radost pohledět, ani kulisy nejsou k zahození (ten konec!), ale pasáž ze zasněžených hor není moc zajímavá a suma sumárum, ten film vyjma kamery mnoho zajímavého nepřinese. __ PS: Bluntman tady blábolí cosi o úprku před vlakem coby falickým symbolem. Prosím, tahle scéna trvá asi 4 vteřiny a vlak v ní skoro vůbec není vidět. Ti filmoví teoretici jsou opravdu občas blázni :o) (02.10.2018)

Po velmi slušném Youth of the Beast, prvním filmu, který jsem od Suzukiho viděl, je toto tak trochu zklamání. Ještě, že unylý děj zachraňuje nadrpůměrná akce, skvělá kamera a chytlá ústřední melodie. Holt příliš mnoho kohoutů na jednom smeťáku... ale inspirace pro mnoho korejských detektivek/gangsterek je to neoddiskutovatelná (viděl jsem tam i božský Ji-un Kimův A Bittersweet Life). 50 % (04.06.2012)

Jeden z nejstylovějších snímků, kterému barvy skutečně sluší. Na dost ubohém scénáři Seijun Suzuki dokázal vystavit luxusní podívanou přeplněnou popichováním nejen klasických yakuza, neo-noir či westernových stereotypů ale třeba i product placementu. Ve srovnání s neméně slavným kolegou Branded to Kill je na tom Tokyo Drifter přeci jen o chlup hůře, neboť jeho "ulítlost" není ještě tak markantní a neinformovanému divákovi může tento film připadat jen jako strašně cheesy akčňák na jehož ději se podepsal zub času. (28.07.2011)