Ciao maschio

Ferreri ve snímku rozehrává se svým typickým černým humorem témata střídání a zanikání generací (a analogicky i celých civilizací) i téma jím nejednou rozebírané - muž x žena, přičemž budoucnost musí asi neodvratně patřit těm zpropadeným feministkám. Stesk, zoufalá a až trapná snaha postaršího Luigiho (Mastroianni) opět se vrátit do života je odsouzena k marnému konci. Ani o generaci mladší Lafayette (Depardieu) nakonec nedojde vítězství a společná snaha obou - vychovat si vlastního nástupce v podobě "samečka", malého King Konga, skončí v nezvratném pohybu lidské historie: je sežrán krysami, stejně jako každou civilizaci přežijí jen ty zpropadené krysy. Je ale důležité mít na paměti, kdo tento soud nad dějinami vynesl - právě onen představitel civilizace, která již byla odsouzena a uvržena do propadliště dějin (majitel muzea římských dějin). Tragické prozření zejm. postavy Luigiho prozrazuje i zdánlivě náhodná či chybná záměna pohlaví malého opičáka v jeho testamentu. (02.09.2013)

Kompromis za kompromisem se tváře mění, ale muzeum se zdá být zatuchlé. Pohrobek nás drží při zemi a omezuje naši svobodu, ale právě ve jménu svobody se ho zbavit nedokážeme. Alespoň mu pro budoucnost vytvoříme identitu. Náboženské vyznání? Žádné. Jakou má vlastně šanci? Otázka na zdi trvá a v New Yorku je na každého obyvatele jedna krysa. (15.05.2011)

Tohle je jeden z vrcholných Ferreri-ů – stylově typicky pozvolný, intelektuálský, libovolný v motivech – ale tady jimi druhově nešetří (jako třeba v Audienci, ale i ve Žranici) – vrství je vedle sebe a dovádí do absurdity pokroucením jejich předpokládatelného vývoje. A vrací se ke svým – pláž ze Sémě člověka (a maketa mrtvého zvířete na ní - tam velryba, zde King Kong), mládě cizokrajného zvířete z Harému, smrt náhodným nevěrohodným úderem do hlavy (Budoucnost je žena)… Scény feministického divadla jsou podle mě vědomá parodie jinak výborného Vardové filmu Jedna zpívá, druhá ne – ta naivita tam je tady bez skrupulí zesměšněná-)). Jinak – nízké hodnocení přičítám tomu, že se postavy filmem (a svými životy v něm) potácí jakoby bez příběhu – potkávají se na nudných, vyprahlých večírcích, říkají si „už musíme začít něco dělat“. Ferreri netvořil lidi z masa a kostí, tvořil alegorie či symboly věcí, o kterých chtěl mluvit. Je to hodně teorematické, ale to není výtka – je to způsob. Do oka padne celá řada věcí – je to někdy až moc průhledně na to, aby se o tom dalo analyticky hovořit – jedna linie pro osvětlení toho co myslím: hlavní postava Lafayette (už to jméno!) pracuje v muzeu voskových figurín znázorňujících postavy starého Říma – falšovaná, nebo kašírovaná skutečnost a zároveň paralela současného New Yorku: majitel muzea je tajnými službami přinucen jim pozvolně měnit obličeje do podoby současných politiků: Cézara jako J.F.K., Nera jako Nixona. Svět ve svém úpadku. Krysy jako ve středověku. Požár Říma, Planeta opic se svou postkatastrofičností, King Kong zanechaný po pádu z mrakodrapu napospas písku (a stále hýbající prsty u rukou)… Dalo by se pokračovat. V rovině žena/muž jde podle mě o tichou (a často nijak drásavou) frustraci každého muže: ženy rodí děti i když jsou třeba sebevětší krávy, ale muž sám za sebe může mít maximálně opičátko, které najdou v útrobách mrtvého King Konga. „That´s a load of shit“ uzavírala feministická umělkyně Kiki Smith otázku, zda může chlap vědět co je to porod – wtf… Krásná kamera – u Ferreriho nikoliv samozřejmá. Výjimečný Depardieu, Mastroianni i ten tlustej majitel muzea – James Coco. Jemné nuance smutku, agrese a nepříčetnosti v Marcellových očích, u Ferreriho byl prostě d-o-b-r-e-j. A na závěr traktátu: myslím si, že jednou takhle bude další generace vnímat Trierovy onanie typu Melancholia – příliš snadné vypořádání se s apokalypsou, trochu unavené dobou, snažící se o nahlédnutí důsledků našich obsesí a počínání, haprující v obyčejné tektonice, kterou v Americe a jejím filmovém průmyslu zvládá každý béčkař… (08.10.2012)

Je rok 1977. Mám džínové sáčko a pod ním dederónku z umelých vlákien. A rozmýšľam, či som chlap alebo žena. A keď som žena, či som žena akože žena alebo žena akože muž. A ak som chlap, či som chlap, alebo len taká žena, alebo nedajbože opica. Hm, asi by som mal menej húliť. A rozhodne netočiť filmy ako Ferreri. Pozitívom je, že v tomto úlete si Depardieu aspoň neodrezal vtáka. (22.07.2009)

Přiznám se, že film do mě vstupoval postupně. Z počátku jsem byl zklamán a ono to taky bylo trochu nuda skoro 90 minut. Pak ale nastoupil zcela nečekaný závěr. Během filmu jsem uvažoval o hodnocení 50%, na závěr 60%, přes noc se to ve mně ale nějak zakořenilo a stouplo to až na 70% a 4*. Proč? Ani vlastně nevím, jak říkám, nějak se mi to dostalo pod kůži. Vlastně jsem tomu ani moc nerozuměl, naštěstí mi to aspoň trochu osvětlil oficiální text distributora. No a ta hudba byla pěkná a působivá hlavně v závěru. Anjelica byla pěkná a sympatická a to šimpanzí miminko bylo k sežrání. (28.08.2009)