Uranus

Kdo nepochopil základní povahu člověka, nechť se podívá. Ten pravý charakter každého z nás se totiž zviditelňuje v kritických chvílích. Takových, jako je okupace, válka či období přechodu z jednoho společenského systému do druhého. To se pak nestačíme divit, že? Koukněte na zajímavý snímek a popřemýšlejte. (14.05.2009)

Nemůžu si pomoct, ale v tomhle filmu jsem necejtil tu klasickou přívětivou francouzskou náladu, se kterou mě každý jejich film dokáže potěšit a příjemně zabavit. Tady těch 100 minut utíkalo hrozně vlekle a i když jsem v něm měl plno Francouzů, které ve filmu mám neskutečně rád, tady mi přišli hrozně obyčejní a nudní, nic na nich nebylo, a stejně na tom je i samotný film, není na něm vlastně vůbec nic. Všecko hezké, co mě má těšit, mě vlastně zklame, válečná atmosféra, herci samotní a fakt, že tohle se trošičku vymiká té klasice, nebo mně to alespoň příjde. (24.06.2009)

Myslím, že Češi a Francouzi mají mnoho společného, bohužel zejména v těch negativních polohách. Konec druhé světové války představoval odhalování kolaborantů (těch mocnějších se však nedotkl, stačilo včas převléci plášť a posunout určitou část peněz na správný účet), veřejný lynč a prsení se, kdo byl v odboji (byť často účelově). Zároveň závěr války je spojen s nástupem jiné a podobně zvrhlé a nelidské diktatury, kterou byl a je komunismus. Ve jménu nové ideje je možné páchat nová zvěrstva. Do toho vstupují osudy běžných lidí, kteří se těší z míru a věří ve shledání se svými blízkými. Děj filmu není vysloveně strhující, ale celkové vyjádření mi připomnělo, jací jsme, a to mě rozesmutnilo. (28.03.2009)

Jaký div, že ani komedie s Noiretem, Depardiem a Galabru opatřená dabingem pánů jako Somr, Donutil a Sejk v režii Elmara Klosse nestojí za nic (ten dabing za to ale nemůže, film je prostě hovadina). Není to totiž ani komedie, ani drama, napětí zcela chybí, a většinu filmu si pro sebe uzme bláznivý hospodský v podobě Gérardově. Nechápal jsem, kterak takový scénář mohl opustit svět papíru a přejít na plátno. (11.08.2023)

Svým způsobem trauma, které představují minimálně pro významnou část české společnosti události jara a léta 1945, je těmito nostalgiky povyšováno na nadčasově osudovou část dějin naší národní i státní existence; v tomto podání se mění v démonicky tajemný znak, v příčinu. která nás znovu a znovu jako msta osudu za naši malost strhává zpět v okamžiku, kde je důvodná naděje na vydatný dějinný vzestup naší země. Že i tady tito Češi splácejí jinak pojmenovanou daň národní malosti, dosvědčuje toto anticky založené ideové dílo Clauda Berriho. Příběh z francouzského maloměsta, v němž si každý s každým navzájem vidí až do talíře, přezíravý vztah k muži, který znovuzaložil slušnou státní a národní existenci své země, premiéru de Gaullovi, vypovídá o mnohém. Malost se tu plynule propojuje a střídá s pábitelstvím, skutečnou básnickostí i zbabělostí a malostí, které jsou mnohdy bezradné ze svých bezvýrazností. Přesně je zachycen i líně plynoucí čas maloměsta: jeho kalendář, provoz v místním bistru, ozvláštňovaný dočasnou nouzovou proměnou na jednu z gymnasiálních tříd, která poblázní majitele, skvěle hraného Depardieuem, až k jeho hořkému mučednickému konci, doplněného dalšími postavičkami, které dotvářejí kolorit sídla, i stále doznívající válku. Rozdíl mezi slušností a idealismem i zbabělostí a podlostí splývá jak na pravici, tak na levici tamějších vznikajících "elit". Jako bychom četli stránky Škvoreckého ZBABĚLCŮ. Noiretova postava, jakýsi nosník díla, jinak nijak zvlášť nevynikající z galerie předložených figur, právem ztělesňuje kontinuitu a faktickounadčasovou nenarušenost lidství, které zůstává stejné, i když dějiny pádí - často průjmovým krokem jako v tomto případě - dál. Film, po jehož zhlédnutí určitě nevzplaneme bezelstným nadšením, nutí k hlubokému zamyšlení. A nejen k němu. (26.06.2009)