Uranus

Svým způsobem trauma, které představují minimálně pro významnou část české společnosti události jara a léta 1945, je těmito nostalgiky povyšováno na nadčasově osudovou část dějin naší národní i státní existence; v tomto podání se mění v démonicky tajemný znak, v příčinu. která nás znovu a znovu jako msta osudu za naši malost strhává zpět v okamžiku, kde je důvodná naděje na vydatný dějinný vzestup naší země. Že i tady tito Češi splácejí jinak pojmenovanou daň národní malosti, dosvědčuje toto anticky založené ideové dílo Clauda Berriho. Příběh z francouzského maloměsta, v němž si každý s každým navzájem vidí až do talíře, přezíravý vztah k muži, který znovuzaložil slušnou státní a národní existenci své země, premiéru de Gaullovi, vypovídá o mnohém. Malost se tu plynule propojuje a střídá s pábitelstvím, skutečnou básnickostí i zbabělostí a malostí, které jsou mnohdy bezradné ze svých bezvýrazností. Přesně je zachycen i líně plynoucí čas maloměsta: jeho kalendář, provoz v místním bistru, ozvláštňovaný dočasnou nouzovou proměnou na jednu z gymnasiálních tříd, která poblázní majitele, skvěle hraného Depardieuem, až k jeho hořkému mučednickému konci, doplněného dalšími postavičkami, které dotvářejí kolorit sídla, i stále doznívající válku. Rozdíl mezi slušností a idealismem i zbabělostí a podlostí splývá jak na pravici, tak na levici tamějších vznikajících "elit". Jako bychom četli stránky Škvoreckého ZBABĚLCŮ. Noiretova postava, jakýsi nosník díla, jinak nijak zvlášť nevynikající z galerie předložených figur, právem ztělesňuje kontinuitu a faktickounadčasovou nenarušenost lidství, které zůstává stejné, i když dějiny pádí - často průjmovým krokem jako v tomto případě - dál. Film, po jehož zhlédnutí určitě nevzplaneme bezelstným nadšením, nutí k hlubokému zamyšlení. A nejen k němu. (26.06.2009)

Myslím, že Češi a Francouzi mají mnoho společného, bohužel zejména v těch negativních polohách. Konec druhé světové války představoval odhalování kolaborantů (těch mocnějších se však nedotkl, stačilo včas převléci plášť a posunout určitou část peněz na správný účet), veřejný lynč a prsení se, kdo byl v odboji (byť často účelově). Zároveň závěr války je spojen s nástupem jiné a podobně zvrhlé a nelidské diktatury, kterou byl a je komunismus. Ve jménu nové ideje je možné páchat nová zvěrstva. Do toho vstupují osudy běžných lidí, kteří se těší z míru a věří ve shledání se svými blízkými. Děj filmu není vysloveně strhující, ale celkové vyjádření mi připomnělo, jací jsme, a to mě rozesmutnilo. (28.03.2009)

Nemůžu si pomoct, ale v tomhle filmu jsem necejtil tu klasickou přívětivou francouzskou náladu, se kterou mě každý jejich film dokáže potěšit a příjemně zabavit. Tady těch 100 minut utíkalo hrozně vlekle a i když jsem v něm měl plno Francouzů, které ve filmu mám neskutečně rád, tady mi přišli hrozně obyčejní a nudní, nic na nich nebylo, a stejně na tom je i samotný film, není na něm vlastně vůbec nic. Všecko hezké, co mě má těšit, mě vlastně zklame, válečná atmosféra, herci samotní a fakt, že tohle se trošičku vymiká té klasice, nebo mně to alespoň příjde. (24.06.2009)

Jaký div, že ani komedie s Noiretem, Depardiem a Galabru opatřená dabingem pánů jako Somr, Donutil a Sejk v režii Elmara Klosse nestojí za nic (ten dabing za to ale nemůže, film je prostě hovadina). Není to totiž ani komedie, ani drama, napětí zcela chybí, a většinu filmu si pro sebe uzme bláznivý hospodský v podobě Gérardově. Nechápal jsem, kterak takový scénář mohl opustit svět papíru a přejít na plátno. (11.08.2023)

Jsou filmy, o kterých se těžko píše, protože vystihnout jejich podstatu a hodnotu v několika větách je takřka nemožné. Málo známý snímek Claude Berriho k nim patří. Už jeho zařazení do určitého žánru je zapeklitý oříšek. Je to psychologické drama, politický film, tragikomedie s milostnou zápletkou, v tomhle filmovém kousku se dá vystopovat řada prvků z různých žánrů. Kdybych měl najít nejvhodnější přívlastek, pak pro Uranus platí, že je to překvapivý a provokativní snímek, který nutí k zamyšlení a rozbíjí zažité stereotypy. Berri přivádí na plátno řadu neobyčejně zajímavých postav a snaží se zachytit celou složitost doby bezprostředně po válce, kdy v lidech byla obrovská flustrace z válečného strádání, pocit vlastní viny, účinně vytěsňovaný snaživým pronásledováním těch, co mají (zdánlivě) větší máslo na hlavě. Film nemá jednoho hrdinu, Berri představuje celou skupinu rovnocenných postav a konfrontuje jejich postoje. Francouzský fašista, kterému hrozí poprava se ukryje v rodině středostavovského liberála, který trpí pocitem viny, že proti okupaci a fašizmu ze strachu před následky nehnul prstem. Se svým selháním se vyrovnává jednak cynismem, jednak se snaží vykoupit tím, že chrání před smrtí svého odpůrce. Místní komunistická organizace zahrnuje jednak prospěcháře, radikální zahořklé fanatiky ale i idealisty. Ve městě se pochopitelně najdou větší i menší kolaboranti, šmelináři, profesionální udavači a obecně "lidé malých duší". Policie má strach zasáhnout proti těm, co drží či mohou držet politickou moc, je vydíratelná, vždyť ti policajti sloužili už za Petaina...Někteří "hrdinové" v sobě nesou prvky sebeparodie, což je jedním z problematických prvků filmu - linie mezi komikou a dramatem je někdy nezřetelná, tu vyváženost komiky a tragiky, jakou známe například ze Skřivánků na niti, Uranus přece jen postrádá. Hostinský Leopold, výborně zahraný Gérardem Depardieu, je postava, která jakoby unikla z Hrabalových knížek, takový ten pábitelský fanfarón s velkým komediálním potenciálem. Právě s touhle postavou se divák asi nejvíc ztotožní a režisér mu v rozporu s divákovým očekáváním připraví trpký úděl. Některé postavy a motivy jsou nevyužité, typické je to v případě učitele zahraného Philippe Noiretem. Suma sumárum, poctivé čtyři hvězdičky a konstatování, že podobný film bychom si zasloužili i u nás. Celkový dojem: 80 %. Skvělá je závěrečná konfrontace, kdy se komunistický odbojář rozhoduje, zda udá fašistu, který by pravděpodobně za okupace svého politického soka neprozradil...Žádná postava není černobílá, ani ten Noiretův pohodář, všichni jsou zbarveni do různých odstínů šedi. A postava známého komika M. Galabru je možná ta vůbec nejodpudivější, jakou si kdy ve své kariéře zahrál... (02.04.2009)