O labuti

Takřka experimentální veršovaná pohádka s krásnou Hanou Maciuchovou v odvážném kostýmu, ve kterém spíš připomíná Vinnetuovu sestru Nšo-či než postavu z pohádky Boženy Němcové. Herecký tým tvoří i jiní přední hráči v čele s Bartoškou a dynamickým duem Jirásková - Brodský. Děsivý je tanec oživlých antických sloupů. Co se týká hodnocení, tak celé to nejlíp vystihuje mistr Nohavica veršem "mohlo to byt horši nebylo to špatne". (18.03.2020)

Jedna z nejpozoruhodnějších pohádek dramatické tvorby sedmdesátých a osmdesátých let neprávem upadla do zapomenutí. Ohlas na ni tomu - bohužel - odpovídá. Mýtická složka, do této pohádky vložená, je zvádnuta zvláště pozoruhodným způsobem, v němž je cítit možný polyteistický základ předkřesťanské éry. Pro Ilonu Svobodovou to byla tehdy - po úspěchu HADÍHO JEDU - další velká, opět suverénně zvládnutá herecká příležitost. A pro televizního diváka krásný příklad nádherné pohádky pro dospělé. (25.03.2008)

Na tomhle filmu je vidět, že bychom potřebovali zavést jemnější rozlišování žánrů. Pod název "pohádka" se totiž u nás vejdou tak rozdílné žánry jako jednoduchá pohádka pro malé děti, dobrodružný příběh, rytířská legenda, romantická komedie i fantasy, a to není dobré. Diváci pak všechno srovnávají s "Pyšnou princeznou" a "S čerty nejsou žerty", a přitom spousta z těch filmů patří úplně někam jinam a potřebovala by úplně jiná kritéria. Tenhle film tedy se "S čerty nejsou žerty" nesrovnáte :-) kromě Vladimíra Dlouhého nemají společného vůbec nic. Jen jeho děj je pohádkový, stylově je to spíše poetická fantasy s mytologickými prvky. Což znesnadnilo práci mně, která jsem ho srovnávala s pohádkovou předlohou B. Němcové (což jsem asi neměla dělat). Film obsahuje pěknou báseň o labutích, dobré herecké výkony a spoustu symbolů a skrytých významů. Donutí člověka přemýšlet, ale nad tématy, která jsou mně osobně cizí (např. osud). Výsledek: film, jehož kvality uznávám, ale který mě nezaujal. Byla v něm ale jen jedna věc, která mně vyloženě vadila: že oproti původní pohádce Boženy Němcové princezna vídala ve snech prince v lidské podobě, a tak vlastně neměla tu úžasnou schopnost rozpoznat v labuti tvora s lidským myšlením a city - vlastně se tak trochu zamilovala do člověka. Tím film zkazil i mou nejoblíbenější pohádku, na které se mně líbila právě ta oslava lásky, která vidí i to, co je očím neviditelné. Oslovil mě jen motiv prince (J. Bartoška), který pokácí princezně jabloně a postaví z nich vysokou věž, a to jenom proto, aby na ni princeznu vyvedl a názorně jí předvedl, že není možné se dotknout Měsíce... to zajímavým způsobem ilustrovalo jeho povahu. Nejvíc se mně asi nakonec líbily kostýmy, inspirované italskou renesancí. (21.08.2012)

Nechci děti podceňovat, ale tohle není pro ně. Snový, lyrikou protkaný mýtus, který by se bez hudebního podkresu Vadima Petrova zhroutil. Takhle se hrdě tyčí nad klasickými formami studiových pohádek a ten fatalismus stejně jako oboustranné masky gardy knížete z Království Luny vám nedají vydechnout. Mimochodem, Jirka Bartoška je tu neuvěřitelný pussy hunter.. (22.06.2020)

Výrazné dílo. Pí Maciuchová zde dospěla ke skvělému stylingu: štíhlá, dlouhé temné rovné vlasy. Škoda, že jako úplně mladá, v počátcích kariéry, byla obsazována spíš ve stylu boubelka krev a mlíko; bylo by skvělé, kdybychom měli zachován její výkon jako úplně mladé herečky ve stylu, k němuž dospěla až později. (28.01.2017)