V sobotu večer, v neděli ráno

Jedno z prvních přenesení rozzuřenosti mladých Angličanů z knih do filmu již nemá stejnou údernost jako jiná sociální dramata z doby dřívější (V přístavu) nebo pozdější (Accattone). Reiszův portrét jednoho příliš hrdého příslušníka dělnické třídy při svém neidylizujícím, odměřeném rámování nedokáže dost sugestivně zprostředkovat vztek, který hrdina vůči starší (a vládnoucí) generaci pociťuje. Působivější je v tomto směru Schormovo drama Každý den odvahu, které je „down-to-earth“ ve více významech než Reiszův film, ačkoli stejně jako on nadřazuje dramatizaci pouhé observaci (takže nelze mluvit o bezprostřednosti vlastní stylu cinéma-vérité). S ohledem na konzervativní britskou kulturu je ale přesto třeba docenit odvahu ukázat chování několika frustrovaných, nezodpovědných, konvencemi opovrhujících a opovážlivou živočišnost projevujících floutků (Arthur do sebe často hází jídlo nebo lije pivo a neomezuje se ani v oblasti sexu) bez odsuzování, resp. bez zaujetí jednoznačného morálního stanoviska. Kontroverze ve své době vzbudil také nespisovný slovník postav nebo téma potratu (pobouřenější byli paradoxně američtí cenzoři), což ve výsledku dělá z V sobotu večer, v neděli ráno zejména historicky cenný lakmusový papírek nálad společnosti, ve které se schylovalo k bouřlivým změnám. 75% Zajímavé komentáře: sportovec, ScarPoul (16.03.2014)

Pamětníci si možná vybaví stařičký televizní komediální výstup Holzmanna a Janžurové, kteří se nemohli shodnout na termínu návštěvy filmového představení V sobotu večer, v neděli ráno. Až po mnoha letech jsem zjistil, že zmíněný titul skutečně existuje. Snad žádný jiný film 50. let nezachycuje tak přesvědčivě život britské nižší třídy. Reiszovi se podařilo stylem blížícím se dokumentárnímu filmu zachytit vzhled a atmosféru dělnických čtvrtí oné éry. Tehdejší mládež viděla v hlavním hrdinovi někoho, kdo se nebojí žít po svém a kdo hází za hlavu společenské konvence. Nechápejte Arthura Seatona jako rebela, co chce měnit a napravovat svět, ale spíš jako nedomrlého předchůdce Rentona z Trainspottingu. Arthur si chce jen užívat a stačí mu vlastně docela málo - nějaký ten alkohol, dostupný sex bez závazků a pocit, že mu do života nikdo nekecá. Film porušoval dvě zásadní společenská tabu své doby - poměr vdané ženy s hejskem a především potrat, který byl v oné době pochopitelně přísně zakázaný. Sexuální revoluce ještě zdaleka nebyla na pořadu dne a společnost 50. let byla prudérní. Celkový dojem: 85 %. (01.05.2020)

Alberta Finneyho som si vždy ctil ako pána Herca. Saturday night, sunday morning možno nie je jeho najlepším filmom, no rebelského chuligána Arthura Seatona stvárnil perfektne. Film samotný má dobrú pohodovú atmosféru, podporenú akurátnym výberom hudby, no i napriek priaznivej stopáži miestami pomerne nudil. Rád by som si prečítal predlohu. (24.10.2013)

V rámci víkendového JitkaFestu konaného pro mé nejbližší u příležitosti mých narozenin jsme si po sobě kromě dalších snímků pustili dva rané filmy velkých režisérů, Kes (1969) Kena Loache a tenhle časný snímek Karla Reisze. Oba zachycují stejnou rozervanost některých a rezignovanost mnohých v ubíjející pracovně-ekonomické mašinerii, a bezvýchodnost, s níž v něm lidé rozvrhují své životy. Jen každý to pojímá z jiného úhlu pohledu a výborně se tak doplňují. Zatímco Kes je pomalé, klidně a zblízka snímané drama pracující odvážně s civilností a autenticitou (více v mém komentáři zde), tenhle film postihuje základní beznaděj v minimalistické, až etudní zkratce s jemně cizelovaným humorem. *** (JitkaFest, rezidence B12). (23.01.2022)

Albert Finney bol kedysi veľký frajer. Baby v meste sa oňho mohli roztrhať a navyše má svojský zmysel pre humor. Teda jeho postava v tomto filme. Typickejší britský film si ani neviem predstaviť. Ošarpané domy, fabriky, šeď, nič moc interiéry. No a puby s pivom bez peny do plna. Kombinácia neorealizmu a amerických drám s rozorvanými mladíkmi hranými Deanom, Newmanom a Brandom. Zasadená do špecifického britského prostredia. Presne takto mi to vyhovuje. (10.11.2014)