Nevinné tahy

Nevinné tahy jsou nevinný komorní film, který si zalíbí ti, kteří alespoň jednou zkusili šachy, ale na druhou stranu je nikdy nehráli závodně (kvůli chybám v různých polohách figurek). Tématicky vyhraněný stejně skvěle jako třeba "X+Y" o matematice a proto nepotřebuje mít ani pořádný scénář, protože světem šachů proplouvá pomalu, beztrestně a stejně dokáže zaujmout. Nejkrásnější na tom je střet naprosto odlišných názorů, proč hrát bleskovky, přemýšlet nebo chodit na ryby, ale nakonec má každý svou pravdu, která je pro dítě a jeho dětství podstatná. Příjemným překvapením byly závěrečné titulky. Joshua se nakonec nestal ani velmistrem, ale tento film vypovídá leccos o talentu, tvrdé práci a chuti do hry, a to nejen v šachách. (04.12.2016)

Ta nejlepší a nejkrásnější reklama na šachy. Tomuto filmu se může málokterý jiný se šachovou tématikou stěží přiblížit. Přestože chyb je tu jak máku a kdybych měl vypsat všechny prohřešky proti šachovým reálím, byl by to nejdelší čsfďácký komentář. Čím méně toho o šachu víte, tím více se vám bude líbit, protože vás nebudou dráždit věci, při kterých šachistovi vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Starý Waitzkin napsal knihu o svém synovi, který ovšem tolik výjimečný nebyl a na titul velmistra nakonec nikdy nedosáhl. Narozdíl od vzývaného Bobby Fischera, který se stal symbolem polarizovaného světa ve studené válce, kdy se mu jako prvnímu Američanovi podařilo narušit sovětskou hegemonii, když se stal prvním americkým mistrem světa. Narozdíl od Waitzkina byl typický Američan, který šel tvrdě za vítězstvím. Dle mého názoru to byl ovšem arogantní antisemitský zmrd, přestože sám byl židovského původu. Na druhé straně společně s Kasparovem asi nejlepší šachista, kterého kdy tato planeta viděla. To vše k géniům patří, ale to je zase jiná pohádka ... (19.06.2010)

Velmi příjemný film o geniálním sedmiletém šachistovi svým tématem možná trochu připomene Človíčka Tatea - i poselství je podobné: Nezapomenout pro výjimečný talent užívat života. Malého Joshe skvěle zahrál kluk s opravdu kouzelným jménem: Max Pomeranc. Dobří jsou i dospělí herci, nejvíce mě zaujal Ben Kingsley. Skvěle vygradované jsou scény ze šachového zápasu - spíše než to, co se odehrává na šachovnici, zajímá autory, co se děje mezi protihráči. Proto je to zážitek i pro ty, kteří o šachách neví vůbec nic. Příjemná hudba je od Jamese Hornera - jako obvykle ale připomíná jeho jiná díla. Film byl nominován na Oscara za kameru. Skutečný šachista Bruce Pandolfini (hrál ho Kingsley) spolupracoval na filmu jako odborný poradce. (01.09.2003)

No, takže nakonec se rozepíšu trochu víc... vedle vynikajícího Kingsleyho a ucházejícího dětského herectví mají Nevinné tahy ještě pár kladů, které samozřejmě vůbec nesouvisí s šachem. Josh během filmu prohlásí naprosto dokonalou větu: "Možná není nejlepší být nejlepší". V tom nakonec spočívá hlavní přínos filmu. Pokud se chlapec rozhodne využít svého talentu, čeká ho předčasný konec dětství, k němuž má stále silný vztah, což je lehce znázorněno nejen motivem hraček. Jediný, kdo to pochopitelně chápe, je jeho matka, přirozeně se toho bojí, a proto ignoruje bojovnou snahu mužských postav kolem Joshe. Mužské postavy jsou tu vlastně největší záporák, protože ve své ješitnosti tlačí Joshe do něčeho, na co zatím není připraven. Film by logicky měl skončit hodně krutě, ale vzhledem k tomu, že primárně jde o rodinné biografické drama, jisté zjemnění chápu, i když Waitzkin to měl během svého vzestupu rozhodně těžší. Také adorace Fishera není úplně na místě, protože ačkoli šlo o vynikajícího a vynalézavého šachistu, jako člověk zrovna za moc nestál a svými arogantními požadavky ohledně pravidel a následnými rasistickými, xenofobními a dokonce antisemitskými výroky oprávněně naštval celou Ameriku. Nicméně film alespoň mile naznačuje, že škvelý hráč šachu může být jinak naprostý kretén. Teď se ale musím dostat k hlavnímu tématu filmu, k němuž přistupuje neuvěřitelně diletantsky. Vlastně jediné dvě věci, kde film diváka lacině neoblbuje, jsou pravdivá prohlášení o chybných výpadech dámy a také o zbytečnosti bleskových partií v parku nebo turnajů ve švýcarském stylu, které s vážným šachem opravdu nic společného nemají. Jinak se tu na šachovnici vždycky dějí naprosté hovadiny, od srandovních lapsů scénáře ("Máš tu kombinaci na mat čtvrtým tahem." - "Jezdec na c8" - "Výborně, máš deset mistrovských bodů" = kde se sakra ztratila ta čtyřtahová kombinace?) až po povrchní dramatizování jako ústupek neznalému divákovi - ve finální partii Josh nejprve přijde naprosto hloupě o dámu, pak ji pro změnu sebere soupeři ještě díky hloupější chybě, ale to nevadí, protože následně uvidí DVANÁCTITAHOVOU kombinaci k vítězství. Opravdu nevím, proč je takový problém alespoň povrchně dodržovat jisté principy šachové hry - navíc partie Waitzkina byly přece zapisovány a tvůrci je mohli na plátně přehrát. V jistém smyslu to chápu - šach je nesmírně napínavá a fascinující hra, ale bohužel jen pro ty, kteří ji ovládají, protože její krása se neodehrává na šachovnici, ale v hlavách hráče nebo diváka, který počítá budoucí tahy. Explicitní dramatizace je tedy pochopitelná a nepochybně rozšiřuje diváckou základnu, ale pro (dokonce i okrajově) zasvěceného diváka nemá nejmenší šanci obhájit sama sebe. Nicméně - a to platí pořád - pokud s šachem nic společného nemáte a ani nechcete, přičtěte si k mému hodnocení minimálně jednu hvězdu. 60% (23.02.2013)

Pohodový životopis malého šachového talentu se více než na komplexnost hry (a zbytečnou efektnost bleskových tahů figurek či ryčného přepínání hodin) zaměřuje na jeho (a její) okolí, protože takovýto dar se stejně dobře může proměnit v prokletí a pokřivit nejenom dětství a rodinu, ale i duši, mysl, budoucnost. Podobně jako u Bobbyho Fischera, génia a velmistra, jehož prostříhávané dokumentární úspěchy (a excesy) slouží spíš jako varovná paralela. (01.09.2021)