Путь домой
Recenze (4)
Křoviska, pláně, soutěsky, rokle. V Gruzii muselo být v dávných dobách krásně. Je to už dávno – z hradů zbyly zdi, v nejlepším případě stojí uprostřed krajiny komory, chlévy, zbytky kamenných staveb. Ve stromoví se ztrácí / jsou ztraceni lidé – motiv, který přechází z Gruzínské kroniky XIX. století. Oproti ní je posun ten, že je přeci jen jakási naděje možná: ve vězniteli se něco pohne a pustí zajatce na svobodu – děti utíkají lesem... Trojici poutníků se zželí uprchlého chlapce a putují spolu. Ale proti pohybu dobra se napínají skutky dalších zlodějů, šílenství dementních starců i zoufalá pouť dalších zbloudilců. A vypadá to, že dobra je stále méně: obchodníci s lidmi a ďábelští katalogizátoři zvítězí i tentokrát. Nevzdělanost. Tak by býval mohl točit po Marketě Vláčil. A uměli to tak Maďaři - portréty zla a dobra, kompozice v krajině, pozvolnost, meditace. Původ toho je asi v Bergmanovi. ()
Pro mě je důležitý i tenhle výjev z Pouti domů (děje se v 17. století): Dřevěné vědro, někým proděravělé, dostoupá od hladiny pramene k žíznivci ve chvíli, kdy je prázdné. Voda, symbol pro všechno občerstvující, versus díry. Tytéž protipóly tvoří jádro celého filmu: na jedné straně bezelstný Antimos putující domů a poháněný jedinou touhou - po shledání (voda). Na druhé straně postavy motivované a rozpohybované změtí poloskrytých úmyslů (ne vždy špatných), úskoků, tenat (díry), kvůli nimž se Antimosova cesta klikatí a obrysy jeho domů temní. To už bych nenazval propastí, natož bojem (ve filmu se útočí jednostranně) mezi dobrem a zlem, ani mezi právem a bezprávím jako v Gruzínské kronice, ale střetem toho přirozeně základosvorného, co je skoro stydno, i když dávno radno chránit právem a hájit etikou, s tím úkladně rozkladným. // Navždy aktuální. Posun našeho století? Designové vědro, někým proděravělé, by elektrický naviják vytáhl k žíznivci ve chvíli, kdy v nádobě zbývají dva hlty vody, - kdyby se v půlce nezasekl. ()
CESTA DOMů A.Rechviašviliho není filmem v konvenčním smyslu. Bere diváka na cesty přes zvláštní krajinu - Gruzínskou historii a legendy, politické a sociální stratifikace, víru a etiku. Aluzivní, stylizovaný a alegorický od začátku do konce, dlouho zakázaný film je zčásti poctou režisérovu oblíbenému tvůrci, Pasolinimu, a zejména filmu DRAVCI A VRABCI (1966). Spolu s kr.f. NUTSA (1971) a velmi úspěšné GRUZÍNSKÉ KRONICE XIX. STOLETÍ (1979) tvoří triptych, který představuje Rechviašviliho kontemplaci gruzínské minulosti. Pozoruhodná je černobílá fotografie. Hojně jsou použity verše Belly Achmadulinové. (dle www.worldcat.org) ()
Věčné návraty odněkud nikam. Kniha jako symbol budoucí naděje v lepší dny v konfrontaci s věčnými byrokratickými praktikami a nesmyslným násilím na náhodných obětech. ()