Путь домой
Recenze (4)
Věčné návraty odněkud nikam. Kniha jako symbol budoucí naděje v lepší dny v konfrontaci s věčnými byrokratickými praktikami a nesmyslným násilím na náhodných obětech. ()
Křoviska, pláně, soutěsky, rokle. V Gruzii muselo být v dávných dobách krásně. Je to už dávno – z hradů zbyly zdi, v nejlepším případě stojí uprostřed krajiny komory, chlévy, zbytky kamenných staveb. Ve stromoví se ztrácí / jsou ztraceni lidé – motiv, který přechází z Gruzínské kroniky XIX. století. Oproti ní je posun ten, že je přeci jen jakási naděje možná: ve vězniteli se něco pohne a pustí zajatce na svobodu – děti utíkají lesem... Trojici poutníků se zželí uprchlého chlapce a putují spolu. Ale proti pohybu dobra se napínají skutky dalších zlodějů, šílenství dementních starců i zoufalá pouť dalších zbloudilců. A vypadá to, že dobra je stále méně: obchodníci s lidmi a ďábelští katalogizátoři zvítězí i tentokrát. Nevzdělanost. Tak by býval mohl točit po Marketě Vláčil. A uměli to tak Maďaři - portréty zla a dobra, kompozice v krajině, pozvolnost, meditace. Původ toho je asi v Bergmanovi. ()
Pro mě je důležitý i tenhle výjev z Pouti domů (děje se v 17. století): Dřevěné vědro, někým proděravělé, dostoupá od hladiny pramene k žíznivci ve chvíli, kdy je prázdné. Voda, symbol pro všechno občerstvující, versus díry. Tytéž protipóly tvoří jádro celého filmu: na jedné straně bezelstný Antimos putující domů a poháněný jedinou touhou - po shledání (voda). Na druhé straně postavy motivované a rozpohybované změtí poloskrytých úmyslů (ne vždy špatných), úskoků, tenat (díry), kvůli nimž se Antimosova cesta klikatí a obrysy jeho domů temní. To už bych nenazval propastí, natož bojem (ve filmu se útočí jednostranně) mezi dobrem a zlem, ani mezi právem a bezprávím jako v Gruzínské kronice, ale střetem toho přirozeně základosvorného, co je skoro stydno, i když dávno radno chránit právem a hájit etikou, s tím úkladně rozkladným. // Navždy aktuální. Posun našeho století? Designové vědro, někým proděravělé, by elektrický naviják vytáhl k žíznivci ve chvíli, kdy v nádobě zbývají dva hlty vody, - kdyby se v půlce nezasekl. ()
CESTA DOMů A.Rechviašviliho není filmem v konvenčním smyslu. Bere diváka na cesty přes zvláštní krajinu - Gruzínskou historii a legendy, politické a sociální stratifikace, víru a etiku. Aluzivní, stylizovaný a alegorický od začátku do konce, dlouho zakázaný film je zčásti poctou režisérovu oblíbenému tvůrci, Pasolinimu, a zejména filmu DRAVCI A VRABCI (1966). Spolu s kr.f. NUTSA (1971) a velmi úspěšné GRUZÍNSKÉ KRONICE XIX. STOLETÍ (1979) tvoří triptych, který představuje Rechviašviliho kontemplaci gruzínské minulosti. Pozoruhodná je černobílá fotografie. Hojně jsou použity verše Belly Achmadulinové. (dle www.worldcat.org) ()