The Scarlet and the Black
Režie:
Jerry LondonKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Ennio MorriconeHrají:
Gregory Peck, Christopher Plummer, John Gielgud, Raf Vallone, Kenneth Colley, Walter Gotell, Barbara Bouchet, Angelo Infanti, Michael Byrne, T.P. McKenna (více)Obsahy(1)
V roce 1943 sílí údery proti nacistické třetí říši a Řím, resp. neutrální Vatikán, se stává útočištěm tisíců uprchlých válečných zajatců, Židů a hledaných odbojářů. Irský kněz, vatikánský právník a diplomat, chráněnec kompromisnického papeže Pia XII. monsignore Hugh O´Flaherty organizuje ve spolupráci s italským odbojem úkryt pro všechny pronásledované. Dramatickou situaci vyhrocuje nástup nacistického fanatika a pragmatika plukovníka Herberta Kapplera do funkce policejního velitele Říma: židovská komunita je pod příslibem ochrany okradena o zlato a deportována, vyhlášení výjimečného stavu umožňuje masové zatýkání. Kappler záhy zjistí, že O´Flaherty je hlavou ilegální organizace a usiluje o jeho likvidaci, aby zlomil hnutí odporu. Pravověrný nacista a představitel křesťanské lásky k bližnímu se osobně střetávají na veřejnosti, gestapo strojí knězi léčky, on však bravurně Kapplerovi uniká, statečně chrání ohrožené přátele, poskytuje duchovní útěchu obětem fašismu (oficiální text distributora)
(více)Recenze (74)
Hugh O´Flaherty získal přezdívku "Červený bedrník z Vatikánu" a tak se taky jmenuje kniha, ze které se vycházelo. Filmaři bohužel neodolali pokušení a stylizovali celý film do této slavné brakové dobrodružné série z konce devatenáctého století (a to se vším všudy - O´Flaherty dokonce zachrání a dovede mladý páreček k oltáři, jak se na tyto romány sluší a patří!!). Mohlo do dopadnout zle, ale charisma Pecka i Plummera celý koncept zachraňuje a posouvá o level nahoru (provokovaní odstřelovačů má díky nim neuvěřitelný náboj). Ovšem jinak je to opravdu levná televizní produkce s nenápaditou režií, kterou nad průměr posouvá už jen fakt, že Vatikán, potřebující ukázat Pia XII. v lepším světle (byl nazýván Hitlerovým papežem), umožnil natáčení tam, kam se obyčejný turista jen tak nedostane. ()
London bol špecialistom na televízne filmy a tak asi ani neprekvapí, že jeho snáď najdôležitejší film vyzerá ako regulérne kino s bohatou výpravou a má navyše hviezdne obsadenie. Krásy Ríma obdivujeme v každom druhom zábere a zároveň sledujeme psychologický, ale aj fyzický (ten sprostredkovane napríklad cez najatých zabijakov) súboj dvoch silných a inteligentných mužov. I keď jeden stojí na strane dobra a druhý na strane zla a oboch ich ich postavenie poznamenalo aj na morálnej úrovni. Finále je zamerané na morálnu dilemu, pred ktorú postavil O´Flahertyho Kappler a jeho rozhodnutie ma presvedčilo o štvrtej hviezde. ()
Alternativa k Hochhuthově kritické reflexi úlohy papežství za druhé světové války (ÁMEN, NÁMĚSTEK) kupodivu neruší prvotní pohled německého antifašistického dramatika; doplňuje jej naopak a dále rozvíjí. V dvojí konfrontaci mizí z našeho nazírání černá a bílá, a nastupuje celá škála alternativních barev. Měl bych - také budu - pět ódy na mimořádný výkon svého oblíbeného Gregory Pecka (tehdy 65letého), paradoxně však začnu Johny Giegoldem a jeho neméně skvělým výkonem v roli papeže Pia XII. (1939-1958), v němž z majestátu bílého ornátu prosvítá živý, zranitelný, pochybující, mýlicí se člověk, aniž by přitom ztrácel cokoliv z charizmatu božího náměstka (právě tím ze do jisté míry vysvětlit věcně až protikladná hodnocení pontifikátu kontroverzního papeže). Na tento třetí, vrcholový bod pomyslného základního kompozičního navazuje základna, duel dvou stále lidských a přece současně černobíle zlo a dobro ztělesňujících historických postav – irského preláta Hugha O´Flahertyho (1896-1963) a esesáckého plukovníka-zločince Herberta Kapplera (1907-1978), velitele německé policie v Římě na přelomu let 1943-1944. Historie 4 000 zachráněných lidských životů nejen židovských, ale i válečných zajatců a dalších utečenců, jimž se podařilo proniknout na v tomto případě spásnou vatikánskou neutrální půdu, je sama o sobě souborem pozoruhodných příběhů. Zasedání neformálního výboru organizátorů, riskujících vlastní životy, ale i životy všech členů jejich rodin, rámuje suchý keltský humor Keltoameričana Pecka, jehož sugestivní, s nadhledem pracující civilně odlehčené herectví dodalo neuvěřitelný „svatozářový“ nádech nejen postavě erinského řeholníka, ale celému filmu vůbec. Plummerův výkon, rovněž zářivě zdařilý, naznačuje rezidua lidských nedodělků v duši válečného zločince a pokrytce Kapplera. Umožňuje pochopit psychiku těchto mystizujících zabijáků, vrahů a gangsterů s vypjatou uměleckou důsledností a přesvědčivostí, kterou vidíme jen velmi vzácně. Stejně dobře jsou zvládány i epizodní úlohy dalších herců. Zdařile individualizovány jsou i postavy v německých uniformách (scéna, v níž Peck přihlíží zatčení jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků, je rámována suchým výrokem velícího německého důstojníka, aby se do věci nepletl a s námitkami šel za Kapplerem). „Samozřejmost“, s jakou je toto teatrum mundi rozehráváno, i suverenita, která je stejně jistě vede ke konci, ukazuje na pronikavé kvality nejen Butlerova scénáře, ale a zejména Londonovy režie. Dobré základy znamenají zpravidla i dobré výkony. Účin filmu přitom získává jakoby nečekaně další rozměr: mimořádně zživotnění a téměř „světskou“ humanizaci katolického dogmatu. Zdánlivě odtržená slova přikázání, zasazena do civilně pojatého Peckova projevu, získávají na síle a přesvědčivosti. A s nimi i katolická církev jako taková. To, co je opravdu podstatné, má však těžiště jinde. V silném, důvodném diváckém zážitku, v neobvyklém pohledu na postupně zapomínanou válku, na její hrůznosti, ale i její humanistické přesahy. To vše v rámci, který jde daleko za obvyklé vymezení „pouhého“ televizního filmu. () (méně) (více)
Úloha katolické církve v druhé světové válce je obecně považována za rozpornou. Na jednu stranu Vatikán nikdy otevřeně nevystoupil proti nacismu a není bez zajímavosti, že sám Adolf Hitler se při několika příležitostech označil za katolíka, čímž samozřejmě nechci naznačovat souvislost s nacistickými zločiny. Na stranu druhou Hitlerovi jeho přiznané katolictví nijak nebránilo v pronásledování mnoha představitelů církve i laiků či v občasné kritice křesťanství jako takového. Církev také Hitlerovi při jeho snažení sem tam pod nohy nějaký klacek hodila, byť třebas tajně a ne takové, které by významně uspíšily pár Třetí Říše. Jeden z těch největších pomyslných klacků vrhl právě hlavní hrdina filmu Šarlatový a černý Hugh O'Flaherty, který vybudoval a řídil rozsáhlou tajnou organizaci, jež velmi úspěšně ukrývala před řáděním nacistů Židy a uprchlé spojenecké válečné zajatce. Film, dle rychlé kontroly O'Flahertyho stručného životopisu, je v zásadních okamžicích skrz naskrz pravdivý a historicky věrný (možná s výjimkou lehce nadsazené dramatičnosti pár "akčnějších" scén). Je to s podivem, neboť vzejít takové dílo pouze z pera scénáristy, možná by někteří z nás tvrdili, že jde o klišovitou patetickou klerikální propagandu s vykonstruovaným koncem. Skutečnost nás ale v tomto vytrestala, protože v sobě nezahrnuje jen různé odstíny šedé, ale i neposvrněnou bílou a černočenou čerň. O'Flaherty s větší jistotou než Schindler představuje prototyp neohroženého, spravedlivého a čestného člověka, který bránil nevinné s nasazením vlastního života. U něj totiž nelze spekulovat o tom, že by "musel". Zatím jsem však ani tak moc nevychválil film, jako jeho protagonistu. Co tedy film? Krom zmiňovaného poctivého zobrazení historie, lze nalézt potěšení i v tom, jak přehledným a přitom ne trapně polopatistickým způsobem snímek dění posledního roku nacistické vlády nad Římem předkládá. Bez degradace skutečnosti je přimícháno napětí, spousty dalších pocitů, charaktery postav jsou obohaceny o drobné osvěžující morálně indiferentní vlastnosti, díky čemuž více dýchají životem (např. O'Flahertyho drzé a výsměšné producírování těsně za bílou linií). Ani Morriccone v poloze velmi blízké tomu, co známe z Italského seriálu Chobotnice, není v žádném případě k zahození. ()
Aby byl válečný film atmosféricky silný, nemusí mít notně kabát z počítačových efektů, či tun bojových scén. "Šarlatový a černý" je pouhé konverzační drama, ale jaké? Celý film se točí kolem dvou postav, ale jakých? Tolik vybroušených dialogů a úspornými prostředky vybudovaného napětí v dnešních filmech asi neuvidíte. A jsou vůbec dnes ještě herci, kteří by se do svých postav dokázali takto vcícit?! Gregory Peck monsignora O'Flahertyho stvárnil svým neodolatelným způsobem a noblesou sobě vlastní. Jeho silný, důstojný a rovnocenný protihráč plukovník Kappler je bezpochyby žvotní rolí Christophera Plummera (i v dabingu s hlasem Borise Rösnera je prostě neuvěřitelný). Dalo by se říci pouhý TV film. Ovšem svou působivostí, alespoň v mých očích, překonává i takový "Schinderův seznam". 100%. ()
Galerie (10)
Zajímavosti (12)
- Jedna z troch príležitostí vo svojej kariére, v ktorej si Sir John Gielgud zahral pápeža. Ďalšími dvoma boli Boty svatého Petra (1968), kde stvárnil fiktívneho pápeža Pia XIII. a Alžbeta (1998), kde stvárnil skutočného pápeža Pia V. (Arsenal83)
- Postava generála Maxe Helma (Walter Gotell), Kapplerova (Christopher Plummer) nadřízeného, je rovněž skutečná. Jmenoval se Karl Friedrich Otto Wolff a byl generálem Waffen-SS, nejvyšším velitelem SS policie v Itálii a třetí nejvýše postavenou osobou v SS obecně. Na konci války dosáhl vyjednáváním s americkou tajnou službou v Itálii příměří. V norimberském procesu byl odsouzen nejdříve ke 4 letům vězení, později k dalším 15 letům za podíl na genocidě italských Židů. Po 5 letech byl však ze zdravotních důvodů propuštěn a zemřel v Německu v roce 1984 ve věku 84 let. (NinonL)
- Herbert Kappler (Christopher Plummer) v roku 1949 konvertoval z protestanta na katolíka; táto skutočnosť sa však stala známou až v roku 1959. (Arsenal83)
Reklama