Místo

Dosavadní komentáře říkají vše, tak jen dodám, že scéna silvestrovského večírku je snad jedna z nejlepších vůbec. A tolik dalších nezapomenutelných okamžiků: starším mužem u prvního testu počínaje a závěrečnou scénou konče. Celé to působí tak jednoduše a zároveň tak komplexně, je v tom všechno. Filmů Ermanna Olmiho se od teď budu držet jako klíště. Poznámka na okraj: pěkný hlavolam s tou matematickou úlohou. (01.04.2013)

Zajímavý film, do kterého jsem se spočátku obtížněji dostával. Hlavní mladý (ne)hrdina tehdejší současnosti v průmyslném koncernu působí jako ňouma, který navzdory jasně určenému nevyhnutnému cílu (získat pracovní místo) zatím neví, co od života chtít nebo čekat a nejedna scéna (např. v poloprázdném sálu daleko od lidí za stolem) tu ještě více podtrhuje jeho vnitřní ztracenost uprostřed tohoto velkého světa. Nesleduje se to zrovna nejsnadněji, v souladu s realistickým ztvárněním onoho odosobněného života v kapitalistickém velkoměstě s bezejmenní firmou, v níž si jde běžný den spříjemnit o pauze kdyžtak jen chováním akváriové rybičky v sáčku u umývadla, působí takhle odtažitě a odosobněně i téměř celý film. Domenico je jeden z mnoha mladých lidí onoho dneška, které Ermanno Olmi ve svém raném filmu zachycuje, o minulosti, rodině i pracovních kolezích Domenica se nejspíš schválně dozvídáme velmi málo, jsou mnohdy jeden jako druhý, navzdory případným osobním problémům (zhoršující se zrak postaršího úředníka u zadního stolu s lampou) tu většina z nich snadno splývá dohromady. Přesto musím říct, že ta dusivost, zdánlivá prázdnota a monotónnost dýchající z precizně nasnímaných dlouhých scén mě tu postupně neskutečně pohltila, až jsem v některých částech, zejména během dlouhého monotónního čekání na zkoušky, na výsledek, u napětí během pohovoru skoro nedýchal. Přestože pár jiných scén u mě naopak vyvolalo pocit zdlouhavosti, realistické ztvárnění dobového prostředí v nadčasových konotacích spolu s autentickou atmosférou a působivých kamerových záběrů dělá své a nejen závěr si pro celý film vysloužil z mé strany poctivé 4 hvězdičky. [75%] (14.02.2022)

Příjemný závan tradic neorealismu, který Olmi tímhle a dalšími dvěma filmy na přelomu padesátých a šedesátých let v Itálii obstaral, může být pro českého diváka zajímavý i tím, že právě zde se ve svých začátcích hodně inspiroval pozdější velikán Miloš Forman. Místo navazuje na neorealismus hlavně využitím neherců, natáčením ve skutečných exteriérech a polodokumentárním přístupem, jenž vytváří autentický obraz tehdejší italské pracující třídy. Nejedná se o sociální kritiku, ale o pouhou reflexi nových možností vyvinutější byrokratické společnosti, a v tom ohledu mě trochu mrzí absence nosnější zápletky, do které bych se mohl ponořit, a společně s hlavní postavou tak příběh zúčastněně prožít. Formálně se jedná o špičkově sladěné dílo, ale dnešnímu publiku už zkrátka, na rozdíl od neorealistické bašty jako jsou Zloději kol, nic moc přínosného nesdělí. 75% (12.12.2017)

Len či by nebolo bývalo lepšie dokončiť tú školu a ísť potom na vysokú, ak by sa teda Domenico vzbúril a išiel si vlastnou cestou. Namiesto toho bude, zrejme, celý život zápasiť len o to, kedy skončí o tri stoly dopredu vo svojom, opäť zrejme, večnom zamestnaní. Komickosť snímky je dosť utlmená, nebudete sa trhať smiechom, ale absurdít je tu napriek tomu dosť, len skrátka nie sú prvoplánovo vtipné. By ma zaujímalo, akým spôsobom by táto fiktívna firma robila pohovory dnes, ten telocvik by už asi vylúčili... (05.10.2021)

Magali a Domenico se potkají na přijímačkách do práce a je z toho ještě krásnější Černý Petr, než je ten náš. Pan Ermanno Olmi mě chytil svou tvorbou za srdce, má hladké jméno a má rád Ježíška. K dílu Il Posto... No, to si člověk lehce vzpomene, když čekal třeba v tanečních na předvánočním večírku a ta jeho holka stále nepřicházela (nebyla jeho, ale pro něj byla jediná, na kterou chtěl čekat), nemohl ani jít tančit, než si uvědomil náhle mezi kroky waltzu smutnou melancholii, jíž má alespoň ze svého pocitu. Život takový je. (20.12.2009)