Hlas krve

Satyajit Ray byl režisérem, který dokázal vytáhnout ze života přesně to, co je na něm krásné. Neplatí to jen o tom, že se skutečně dějí krásné věci, že jsou lidé šťastní, ale že se v jejich životech pořád něco děje. Někdy je to hezké, někdy je to kruté, ale pořád je o čem vyprávět. A Satyajit Ray tak činil skutečně krásně. (19.03.2015)

Od koťat na dvorcích, bouřících nebes a pralesních (žalo)stezek obklopujících drobná dramata i větší ztráty rodinného soužití na bengálském venkově sune se pověstná, oceňovaná trilogie Satjádžita Ráje k obrazům předměstského prachu a říčních břehů, u nichž ze schodiště matky máčí prádlo, a odkud rostoucí Apu (nezdolně) vyjíždí za studii do města, do Kalkaty. A nyní ve zlomové, třetí životní kapitole osamělého, osvobozeného syna, jehož rodina patří již vzpomínkám, přichází čas k plnění vlastních vizí a snah, zdolávání způsobených změn, zklamání i nacházení potřeby předat dál rodovou krev, jakkoli trudné okolnosti tyto epizody doprovázejí. Apuovská (tak trochu doinelovská či ještě pozdější kaplanoğluovská) série, jíž Ráj vytvořil podle oblíbené románové předlohy, kterou na konci 40. let pro nové vydání ilustroval, nabízí skrze individuální (a částečně autobiografický) příběh též náhled na univerzální zkušenosti lidského zrání a dospívání, bez ohledu na místopis a (historické) časové zasazení. Specifika Apuovy cesty však nakonec určují náhody: vypravuje se s přítelem Pulou na svatbu jeho sestřenice, jíž si souhrou okolností náhle bere sám; Apu poznává lásku, partnerské soužití i očekávání potomka, nicméně tragický skon Aparny při porodu zatíží jeho vědomí záchvatem neštěstí. Prchá a syna ponechává prarodičům – válčí s vlastními sny a touhami stát se umělcem, zničen v osamění rozhází stránky životního románu do větru v zákoutích džungle… Ráj, který však modeluje závěr příběhu (při návratu rozervance ke šťastně nabyté otcovské roli) jakožto katarzní výtrysk naděje, byť průběh nabizí spíše pozvolné, vypjaté útrapy a až Hlas krve je strukturován o poznání pestřeji po vzoru nových vln, svým průlomovým výkonem teprve započal mezinárodně proslulou kariéru, pestrou co do žánrů i množství festivalových ohlasů. (11.01.2014)

Hlubší emoce, které jsem postrádala v Aparajito, byly v Apur Sansar bohatě zastoupeny. Apův útěk z reality, závěrečné sbližování se synem, ale především vzkvétající láska Apu a jeho ženy byly řádným útokem na city. Něžná intimita mladého páru vyzařovala i bez fyzických rozkoší. Žádné polibky ani doteky, Ray si musel vystačit jen s gesty, slovy, obrazy, symbolikou, ale to působilo intenzivněji a upřímněji. Symbolů použil v celé své trilogii opravdu hodně a mezi nimi vynikal ten zdánlivě nenápadný, ale všudypřítomný a mně blízký. Vlaky. Znamení pro putování jednoho chudého, indického chlapce dětstvím, dospíváním až do dospělosti. Tratě a křižovatky poseté ztrátami a smutkem, záblesky štěstí a neutichajícími nadějemi v lepší budoucnost. Jako celek patří Apu-trilogie právem mezi nejvýznamnější světovou filmovou tvorbu a doporučuji zhlédnout všechny tři díly za sebou. Je to jako prožít Apův život v jeho těsné blízkosti a ponořit se do indické mysli. (05.06.2011)

Pekné zakončenie trilógie. Ray bol portrétista osudov. Dokázal vystihnúť vo svojich filmoch skutočných život Indov. Charakter štátu a jeho politických zmien sa podpisoval na obyčajných ľuďoch. Na chudobe. Ray ich svojim dielom oslavuje. Ukazuje výrazne zmeny v šťastí a v tragédií. Malé gesto láskavosti je odmenené mnohonásobne. Rovnako je aj tragédia silná a meniaca osudy na nepoznanie. Apu je výborná postava. Žijúca, dýchajúca a sympatická. Je jedno či sledujeme jej osud keď bol mladý chlapec, počas dospievania alebo v dospelosti. Mitrova kamera zachycuje atmosféru, umocňuje emócie postáv, skrýva sa a objavuje a Ravi Shankar hrá ako o život. Jedna z najlepších trilógií. V ktorej každý diel môže ponúknuť scénu, ktorá chytí za srdce. V prvej časti to bola strata sestry, v druhom návrat Apua zo stanice, aby bol aspoň o jeden deň naviac s matkou a vo finále vzťah medzi Apuom a jeho manželkou. Veľmi som si tieto filmy užil. (02.06.2020)

Na potřetí ano! Možná z toho důvodu, že Hlas krve je nejvíc "evropský" - už se věčně neomílají existenční otázky, spíš ty existenciální, je tu láska a Apu konečně dospěl k tomu, že je rozháraný umělec, který v sobě cítí génia, ale nenachází sílu o tom přesvědčit svět (ehm!). S narozeninovou krizí další přesvědčení o tom, že umčo není důležité, život obohatí děti. (Jestli si tohle tyvole přečte nějaké moje randíčko, tak sem v hajzlu.) Ještě to budu přepisovat, aby to nebylo tak expresivní, ale to nadšení prostě muselo ven. (17.10.2013)