Naši sousedé Jamadovi

Yamadovi jsou typická japonská rodina, ve které žije táta Takashi, máma Matsuko, babča Shige, syn Noboru, dcera Nonoko a pes Pochi. Film na první pohled upoutá netradiční "jednoduchou" animací a také tím, že se nejedná o souvislý příběh, ale sérii epizodek v nichž řeší problémy a radosti spojené se životem. Přes všechny shody a neshody v rodince je ze snímku cítit, že se všichni mají rádi. Jedná se o první kompletně digitální film Studia Ghibli, který byl animován pouze na počítačích. (21.09.2011)

Kdo jsou Yamadovi? Občas nevrlý, přepracovaný otec, který se snaží sblížit se svým synem. Lehce zdechlá matka, co sní synovi sušenky a která se rozhodně nedá považovat za typický model ženy v domácnosti. Puberťák, který se zamiloval do spolužačky a rád doma provokuje. Holčička, o níž si zpočátku myslíte, že příběh je vyprávěn jejím pohledem, ale pak zjistíte, že tu hraje totálně vedlejší postavu a není na ni nic extra zajímavého. Lehce nevrlá babča, která je klasicky podrážděná, nebojácná, provokující, nadávající. Jo a pes, kterému je všecko totálně putna :D A všichni jsou neskutečně zapomnětliví. Velké plus filmu je skvělá minimalistická originální animace. Bravo. Líbily se mi tu i detaily, jako např. když si Yamadovi jakože "lovili" dítě, tak jej našli v bambusu (úplně stejná scéna je v Takahatově pozdějším filmu Příběh o princezně Kaguye). Naprosto skvělá byla scénka otce a matky v boji o to, na co se budou dívat. Bylo to jak sledovat souboj dvou kungfu mistrů, kdy jeden míří ovladač a druhý jej odráží novinami :D Našlo se tam i pár další humorných situací, ale popravdě mi tento styl "splácaných scének, denních a ročních peripetií jedné rodiny" moc nevyhovoval. Některé byly zbytečně dlouhé a vlastně v tom nebyl ani vtip, ani myšlenka. Možná, kdyby to bylo kratší... takhle mi to moc neubíhalo. 3,5* Na Omohide poro poro nebo Hotaru no haka to prostě nemá. (07.03.2021)

(česky: Moji sousedé Yamadovi). Zatím poslední Takahatův film nás zaskočí v první chvíli tím, jak málo má společného s klasickou anime. Jednoduchá kresba odkazuje k evropským vzorům. Epizodický chatrakter Yamadových porušuje celistvou výstavbu filmu a připomíná řadu za sebou jdoucích seriálových dílů. To však neznamená, že film působí nejaponsky. Právě naopak. Svým podáním odkazují Yamadovi ke klasickým japonským dílům (viz. např. Jasunari Kawabata). Stejně jako u emblematického filmu studia Ghibli "Můj soused Totoro" , je děj jako kompaktní útvar se začátkem, vrcholem a závěrem celkem podružný. Důležitá je však atmosféra a emotičnost jednotlivých scén. Moji sousedé Yamadovi jsou vystavěny jako sled anekdotických a poetických příhod rodiny Yamadových, podaných sice z ironického odstupu, nikoli však bez citového zaujetí. Během filmu máme možnost sblížit se s "takovou normální japonskou rodinkou", abychom na závěr spolu s hlavními hrdiny (přes všechny výhrady, jež k sobě navzájem mají) pocítili vzájemnou spojitost. Citíme, že jejich osudy se od těch našich zase tak neliší. (26.05.2004)

Vtipné a ze života. Jako sloupek v novinách určitě zajímavé a zábavné. Ale jako celovečerní film? Mě bohužel odrovnala forma (hlavně grafická stránka). Ta je hodně minimalistická a na filmech rád ocením i vizuální stránku nebo hudbu. Zde ani u jednoho není co oceňovat. Stejně tak příběh nebo nějaká zápletka. Film je jen poskládáním vtipných momentů ze života, které jsou vždy zařazeny pod nějaké téma (jako "otec a syn", "otec hlava rodiny", "svědomitá hospodyně"). Sto minut je strašně dlouhá doba na udržení pozornosti u poslouchání kratičkých příběhů určených na pár okének novin. Tak jsem asi dvě třetiny prospal. (04.03.2021)

Moji susedia Jamadovci príjemne prekvapili. Od Ghibli štúdia som takúto porciu vtipu a nadhľadu nečakal. Minimalistická animácia zvýraznuje iba postatné detaily a menej to nepodstatné (pozadie, prostredie). Jeden vtip a skeč strieda druhý, sem-tam doplnené melodrámou a citátmi. Príbeh tu ani nie je, čo ale nie je na škodu, práve naopak - film sa sústredí skôr na charakterné opisy kultúry a karikatúru osôb. Hodnotenie: 85% (14.04.2014)