Sním či bdím?

Film neuchopitelný a mnohovrstvý, jako je život sám. Snahy o objektivní zhodnocení jsou zbytečné, film nabízí divákovi přesně tolik, kolik je ochoten a schopen si z něho vzít, což bude u každého jiné. Proto je snadné pochopit nejvyšší i nejnižší hodnocení, ovšem jejich zprůměrování je bezcenné. Za artovou skořápkou se na první pohled skrývá pouze další z newage dokumentů typu What the bleep do we know a Secret a místy i "konspirační teorie" (Alex Jones), ale přesto je úplně jiný a o pořádný kus kvalitnější než většina z těch, které se vyrojily v následujících letech. Nesnaží se totiž odkrývat, ale pouze lehce naznačuje, jedna stejná věta nemusí pro nezainteresovaného postihnout vůbec nic, kdežto pro člověka pohybující se v podobné sféře myšlení může být vyjádřením účasti na tom nejvyšším, čeho je člověk jako bytost schopen. Animovaná forma navíc poskytuje určitý stupeň anonymity zúčastněných a zabraňuje tak možnosti povrchní kritiky jednotlivých myšlenek, pro zamýšlený účinek byla nezbytná. K tomu přispívá i fakt, že se jedná o film o snech, kde je všechno možné. Nejsou nám tak vnucovány názory určitých lidí, se kterými bychom se měli ztotožnit; spíše než to jsou přednášeny myšlenky a nápady s vlastní autonomií; lidé prezentující je pak slouží pouze jako prostředek k jejich sdělení a vlastní interpretace je potom na samotném jedinci. (06.01.2010)

“The worst mistake that you can make is to think you're alive when really you're asleep in life's waiting room...” Ak niekto povie, že Waking Life je iba pseudofilozofická uspávacia prehliadka nezmyselných dialógov na pozadí snového sveta, tak by som si dovolil povedať, že sa šeredne mýli. Mimo to, že je tento filmík audiovizuálne dokonalý, tak všetky jeho obsahové prvky sú neuveriteľne obohacujúce, symbolické a krásne. Dialógy, ktoré tu odznejú, nie sú ničím plytkým, naozaj dávajú zmysel a nielenže potešujú chúťky priemerného elitno-fajnšmekrovského diváka, ale sú aj veľmi poučné. Doposiaľ jediné (a veľmi kultúrne podceňované) dielo svojho druhu s ohromným posolstvom. (24.10.2020)

Vezměte to nejotravnější ze Celine (Before Sunrise), rozdělte to mezi několik náhodných ujetých charakterů a natáhněte asi tak na hodinku a půl. Máte Waking Life. Plný vzletných myšlenek, ideálů i naprostých nesmyslů. Bohužel problém je, že těch opravdu zajímavých myšlenek tu máme poskrovnu, protože scénář se rochní v přežvýkávání víceméně jasných záležitostí, a jako pojítko toho všeho mu stačí jedna nezajímavá mlčící postava, z níž snové vizuální zpracování dělá chvíli chlapce, chvíli děvče. Neříkám, že je celý Waking Life nesmyslný, párkrát se blýskne a vy zjistíte, že opravdu posloucháte a přijímáte naservírované myšlenky a dokonce si z nich i něco odnášíte, ale většinu času film opravdu jen prázdně fantazíruje. Ukazuje se, Linklater zřejmě v Celine zhmotnil převážně sebe samého a svoje snílkovské myšlenky, a v Jessem si vytvořil oponenta, který měl držet jeho vzdušné zámky hezky při zemi (mimochodem rád jsem tuhle milou dvojici opět viděl, i když mě tu jejich rozhovor nefalšovaně iritoval). Zde ho ale nelimituje takřka vůbec nic a je to asi největší neduh filmu - dostává se díky tomu do rovin ukecaných a převážně mělkých. Ačkoliv žádná z myšlenek zdaleka není hloupá, tak jaksi nemají sílu na to, aby vás strhly, inspirovaly či jakkoliv více obohatily. Jako utřídění autorových myšlenek dobré, ovšem jako kůže na trhu nijak lákavé zboží. Na druhou stranu je jasný, že Linklater tohle nikomu vyloženě necpe. Spíš asi "čeká", kdo se s ním ztotožní. Já to bohužel nejsem. (02.12.2011)

Mějme monolog Architekta z Reloaded roztažený do sta minut. Nikoliv tedy citáty velkých myslitelů vkládané mezi každodenní švitoření, jak je ve filmech běžné, ale miniaturní planetky obíhající kolem obří rudé intelektuální hvězdy. Pozor, to není katastrofický scénář, protože tím získáme prostor k rozparcelování a vytyčení světa, který není tak docela skutečný - představuje pandán ke skutečnému světu -, čemuž odpovídá i od skutečnosti odstředěná gondryovská animace – režisér Linklater postupoval metodou empirických experimentů s vlastním zrakovým ústrojím a sebepoznáním; plánovitými umělými podněty (extrémním světlem, tlakem na zavřené oko, omezením přítoku krve do hlavy, elektřinou, narkotiky, intenzivním dýchaním atd.) si navozoval vnitřní vizuální počitky, kterým neodpovídá žádná vnější skutečnost. ____ Snímek Waking Life se dost vehementně přimlouvá za to, abychom rozlišovali iluzivní obraz od simulakra (falešný obraz reality). Simulakrum v podstatě nevyvolává úplnou iluzi (letový simulátor pro výcvik pilotu nikdo nebude zaměňovat se skutečností, je však dokonale funkční imitací), pouze částečnou, nicméně dostatečnou silnou na to, aby byla funkční; simulakrum je uměle vytvořený předmět, jehož cílem je být při určitém způsobu použití považován za jiný předmět – aniž se mu musí podobat absolutně. Původní předlohu simulakra můžeme najít ve vábení ptáků, ale u lidí je předlohou, jak upozorňuje Lacan, spíše divadelní maska nebo přestrojení. Nám jako divákům, a v tom je ten zásadní rozdíl, je svět filmu simulkarem (protože „víme“), kdežto hlavnímu hrdinovi iluzí (protože „neví“). Následkem čehož dochází k ojedinělé podvojné identifikaci - jsme jak ti chytrolíni (protože „víme“) moudře hovořící s hrdinou, tak hrdinou, s nímž se do jisté míry pochopitelně ztotožňujeme. Hranice mezi hovořícím a naslouchajícím se stírá. Film je autoterapií. (21.06.2009)

Film o snech, ideálech, myšlenkách? Tato témata se ve filmu objevují. Řekl bych, že si to hraje na filozofický film, ale jedinou novinou pro mě bylo, že buňky regenerují každých sedm let. Na film bude spoustu názorů, u mě převládá negativní názor. Nic objevného se zde neukazuje, spíše pár názorů na život atd., které by dal dohromady každý trochu schopnější středoškolák. Nejhorší je, že film Vám své názory předkládá jako nejlepší a Vám nedává možnost volby, zda s těmi názory souhlasíte. Označení film mi hrubě nesedí, dalo by se říct, že je to delší dokument, možná hraný komentář, to by sedělo více. Jediné, co se mi na filmu líbilo, byla animace, bylo docela odvážné natočit takto dlouhý film(?) takovým způsobem. Nejvíce jsem se nasmál Ethanu Hawkovi, což byla asi nejlepší pasáž filmu. Jinak se mi zde vůbec nelíbila hudba, přitom by to šlo skvěle hudebně doprovodit... Celé to smrdělo amerikanizací, ale americké myšlenky jsou bezesporu nejlepší, že? :-)))) Řekl bych, že Američané v tomto filmu čerpají z Dostojevského (to je vlastně ve filmu víceméně řečeno), ale jeho myšlenky si poupravili po svém, aby je mohli šířit jako nejlepší...... (18.02.2004)