Džisacu sákuru
Suicide Circle
Režie:
Šion SonoScénář:
Šion SonoHrají:
Rjó Išibaši, Masatoši Nagase, Mai Hošó, Takaši Nomura, Rolly, Takatoši Kaneko, Kendžiró Cuda, Jukidžiró Hotaru, Kimiko Jo, Kei Tanaka, Tošijuki Kitami (více)Obsahy(1)
Tokijská policie se ujímá podivného případu masové sebevraždy 54 středoškolaček a během vyšetřování zjišťuje, že tento konkrétní incident byl jen jedním z mnoha projevů ohromného sebevražedného šílenství, které Japonsko neznámo proč zachvátilo.
Kontroverzní snímek JISATSU SAAKURU vzbouzející silně protichůdné a bouřlivé reakce tématicky vychází ze stejnojmenného komiksu, režisér Sion Sono na něm založil svoji knihu a samotný film následovalo ještě volné pokračování: NORIKO'S DINNER TABLE. JISATSU SAAKURU rovněž obdrželo ocenění za nejprůkopničtější snímek roku 2002 na festivalu Fant-Asia. (kiddo)
(více)Videa (1)
Recenze (164)
Sonův (snad to skloňuju správně) postmoderní guláš, který, ač namíchán z rozličných ingrediencí, představuje překvapivě homogenní celek. Nachází se zde splatterově pojaté scény (úvodní scéna se školačkami a vlakem doprovázená cirkusově rozvernou hudbou či úklid ucha), klasický horror, sociální kritika, dekadentní muzikál alá The Rocky Horror Picture Show, ultračerná komedie či momenty jako vystřižené z tradičního krimi. Vše je navíc orámováno tématy blízkými japonské kultuře (mladičké pop-idoly, infantilita jako znak normality, školní kluby aj) a spoustou odkazů na populární kulturu (nikdo mi nevymluví, že Netopýr je odkaz na Batmana) a ano, funguje to a je to strašná a většinu času pořádně zlomyslná (kam se na to hrabe Red Meat) psina. A vsadím se, o co chcete, že když Sono točil závěrečnou písničku s jejím sluníčkovým poselstvím, tak se usmíval opravdu odporně potměšilým způsobem… ()
Velmi nečekaný a drsný začátek dost zvláštního filmu. Film o klubu sebevrahů. Lidech, kteří pod medializací, internetofobií (fakt nevim ejstli to má název :D) a vlastní ovlivnitelností televizí a internetem, podléhají myšlence sebevraždy. Nechápu myšlenkové posuny lidí v tomto filmu, ale jde o krutý počin kritizující internet a televizi. Ne, že bych toto téma měl nějak moc rád. Podle mě bylo trefně vymačkáno v Takových normálních zabijácích Olivera Stonea. Avšak japonská díla jsou trochu jiný šálek kávy. Ať už jde o úvodní scénu se školačkami, jemné krájení "jen" sýra nebo lehké odtrhávání proužků kůže. Závěrečné ne-rozuzlení vnese jinou formu ovlivnování. Mít svůj idol, je někdy velmi nebezpečné :). Celkově jde chvílemi o šokující film, který však mohl být o trochu lepší. Některé scény působí silne groteskně a uměle, což je škoda. Trochu více snahy o "realismus" by se hodila :) ()
Nie, že by sa mi to nepáčilo..... ale z tak skvelého námetu na existencionálnu drámu, fakt že by si na tom mohol iný tvorca nadojiť Oscarov, spravil kontroverzný Šion Sono ďalšiu z rady svojich zvrhlých kinematografických výpovedí. Kub samovrahov nám predstavuje Japonsko na sklonku druhého tisícročia a zachytáva miestny bizarní chvíľkový ošiaľ. A to vlnu samovrahov z radov teenagerov. Obetí je veľa a spojitosť takmer nulová, Vyšetrovateľom sa to nezdá ale nedokážu zistiť či ide o zločin alebo nie, či, ide o organizáciu alebo nejakého fanatického vodcu. Predsa samovražda nieje zločin za ktorý by mal niekto sedieť. Snímka neustále prekvapovala svojou agresívnou ale zároveň Japonsko-úchilnou formou (Typický Sono) aj keď miestami išlo a silné emócie a myšlienky ktoré stáli za zamyslenie, vždy sa to zvrtlo na bizár . Vážnejšia tvár, aj keď sa o to snímka miestami pokúšala, sa utopila pod litrami striekajúcej krvi. Ale scenáristicky to bolo veľmi zaujímavé. Záverečné konšpiračné vyvrcholenie som nečakal.................. aj keď po pravde, tie texty popovej teen kapely sa mi nezdali už od začiatku. ()
Čistou hodinu jsem měl za to, že sleduji vcelku seriózní a originální detektivku, kde až na pár cákanců krve vlastně nic tak strašně šokujícího, bizardního či zvrhlého není - o to víc jsem s napětím čekal, kdy "to přijde" a dostane se mi nějakého bližšího vysvětlení... Bližšího vysvětlení, které když přišlo, tak působilo jako pořádný kopanec do žeber, leč jsem od toho nemohl odtrhnout oči... Vzhledem k tomu, že japonskou kinematografii téměř vůbec neznám (až na pár komerčáren, samozřejmě), bylo pro mě i to "filmové prostředí" v podstatě nové a upřímně jsem čuměl jako vyvoraná myš, jak umí v tom Japonsku točit, protože něco obdobného jsem doposud nikde neviděl. Svou hloubkou, propracovaností a celkovou kompaktností mi to připomnělo Kubricka, navíc je z toho cítit extrémní kritika společenských poměrů, snaha poukázat na to, jak velmi snadno jsou lidé ovlivnitelní a co se týče nějakého hodnocení - tohle asi nejde hodnotit nějak průměrně nebo jen na oko či na to aplikovat nějaká obecně stanovená měřítka... Buď to neskousnete a zatratíte to, nebo tím budete naprosto fascinováni... ()
„Kdo neskáče, není Japonec!“ . V Klubu sebevrahů se skáče hodně. Film začíná skokem padesáti japonských školaček. Skokem pod rozjetý vlak. Je to jedna z těch scén, kdy si říkáte, že se v následujících minutách přece nemůže stát to, co by se s největší pravděpodobností stát mělo. „HOP!“ a stane se. Krev stříká ostošest, orgány poletují vzduchem, málokdo z přihlížejících unikne spršce nějakého sajrajtu, jenž byl ještě před okamžikem přirozenou součástí těla jedné z mnoha dívek. Lepší začátek si lze jen těžko představit, každý správný zvrhlík musí být tímto navnaděn na sto deset procent. Klub ani pro nikoho jiného než zvrhlíky není. Neznamená to „je to film pro úchyly“, spíše „nepovažujete-li se za člověka majícího zvrácený smysl pro humor a vřelý vztah k morbidnosti, směřujte své oči jinam“. Nedokážu si představit konzervativního pána/paní nad šedesát, který/á by po zhlédnutí Suicide clubu nedostal/a mrtvici. Poselství filmu může každý chápat jinak, někdo třeba jako přímou výzvu k bezprostřednímu spáchání sebevraždy, což je sice pravý opak toho, co je nám přezpíváno v závěru, ale jak jsem napsal, může… . Zařazení Suicide clubu mezi horory se přímo nabízí a je to vzhledem k hojnému výskytu scén, z nichž jde mráz po zádech, zcela logické, byla by nicméně škoda jej redukovat pouze na další „strašení z Asie“. Má ambice stát se poměrně ostrou satirou konzumního způsobu života. Lidé dnes a denně podléhají tlaku médií, stávají se závislými na internetu a vzhlížejí k rádoby idolům, v naději, že najdou odpověď na věčnou otázku po smyslu života. Vliv zmíněných faktorů nemusí být nutně tak brutální, jak naznačuje film, ale v podstatě je to ta nejpřímější cesta do záhuby. Pasivně, jako loutky, se odevzdáváme do rukou, které neznáme, důvěřujeme jim však více než těm vlastním. Je to zcela logické řešení, předat obrovskou zodpovědnost za vlastní životy někomu/něčemu jinému, jenže budou-li se všichni spoléhat na toho druhého, nebude nakonec jediným východiskem masová sebevražda? Masová z toho prostého důvodu, že s větší skupinou narůstá také naše odvaha. A navíc – jednomu sebevrahovi nebude věnována téměř žádná pozornost, zato dvaceti sebevrahům… . Tento film nemíří pouze na mladé, ty si pouze vybírá coby příklad nejsnadnějších obětí, od nichž je třeba vždy začít. Jenom škoda té přehnané explicity mnohých scén, podobně nosnou myšlenku šlo by jistě zahalit do přitažlivějšího hávu. Otázkou – a to docela závažnou – ovšem je, kdo, zda vůbec někdo, by si v takovém případě Suicide Clubu všimnul a pomaloučku mu zajistil pověst kultovního dílka, které se musí vidět. Mnoho skutečností naznačuje, že to není taková bomba. Formální zpracování dosti pokulhává (pobavilo mě, když si kameraman v jednou záběru musel přidržet dveře, aby jimi mohl projít). Mnohé scény nemají jiný účel nežli znechutit nás. Herci jsou skvělí za předpokladu, že tu zmatenost opravdu hráli atd., atd., mohl bych vypsat ještě celou řadu malicherností, jenže – k čemu? Co mělo být řečeno, řečeno bylo, neřešme jakým způsobem a raději si znovu pusťme závěrečnou píseň Dessert. Právě ta je klíčem k celému filmu, s lehkou nadsázkou i k celému životu. P.S.: Zajímá vás, jakou věc jsem udělal bezprostředně po zhlédnutí filmu, který jasné říká „internet zabíjí“? Zadal jsem do Googlu „Suicide Club“. Myslete si o tom, co chcete :-) 85% P.P.S.: Za kvalitní české titulky patří můj dík Mr. Apach(e)ovi. Zajímavé komentáře: zputnik, Mmartina, Le_Chuck, molotov () (méně) (více)
Galerie (9)
Photo © Earthrise
Zajímavosti (5)
- Popová skupina Desert je fiktivní a vytvořená jen pro tento film. Reálný je jen zpěvák Rolly Teranishi. (Terva)
Související novinky
EIGASAI 2015
Pražská část festivalu Japonského filmu a kultury EIGA-SAI 2015 začíná již ve čtvrtek 12.3. a poběží do 18.3. v kině Lucerna. Hlavním hostem bude oscarový režisér Takita Yōjirō. Zatímco plzeňský… (více)
Reklama