Miluj mě, prosím

Někdo zmešká autobus a přijde o možná zajímavou schůzku. Jiný nestihne závěrečný díl oblíbeného seriálu. Další otálí s nákupem luxusních šatů, které hned druhý den zmizely z výlohy. Jenže někdo ztratí dva roky života, které mohl věnovat někomu: TOMU/TÉ pravému/pravé. Svět náhod, vzpomínek a intrik v netriviálním balení Paula McGuigana je takovou emocionální detektivkou, u které mám na paměti, že před oněmi deseti lety mezi mladými dost frčela. A to nejen pouze díky totálně romantickému závěru s Coldplay v zádech. Josh Hartnett (kam jen se ten hošan ztratil?) má slibně rozjetou kariéru a sličnou snoubenku. Jenže před služební cestou do Číny se mu vrátí vzpomínky na Diane Kruger, kterou miloval, ale jejich vztah zvláštně skončil. Přepínáme mezi minulostí a současností, Josh má jen starožitnou pudřenku, vzpomínky na vůni své bývalé lásky a podivnou holku, která má nejedno tajemství. A divák několik indicií, několik verzí, různé klíče od bytu, různé velikosti bot, nepřečtené vzkazy a dopisy. Skládačka je to velmi povedená, útržky informací jsou slušně servírované. Jakmile do sebe něco začne zapadat, vrátí nás tvůrci na začátek, ale bude nás to bavit. A hlavně to není něco ve smyslu á la teď se hlavní postava probudí ze snu. Technicky je to povedené, atmosféra je moc fajn, herci mi sedli, Kruger tu platí za dokonalou kočku, prakticky neznámá Rose Byrne už tehdy dokazovala, že v ní něco je. Holt když se neopětované city „naštvou“.. (03.09.2015)

Soudržně a efektně natočený retrospektivní příběh, který v první polovině namlsá návalem umně nakousnutých dějových informací na několika časových frontách, zatímco v závěru svede dohromady svou čtveřici protagonistů v emocionálně vyhroceném a filmařsky důmyslném vztahovém leporelu. Opravdu málokdy se vidí film s podobným romantickým nábojem, který by nepřestával překvapovat a bavit a do obvyklé závěrečné scény by dofinišoval v takovém stylu, že ji už jen s ohledem na předchozí strhující dění pasoval na pozici nejkrásnějšího žánrového zakončení široko daleko. Některé neoriginální filmové perličky, kdy se počet náhodných setkání postav přeci jen kupí dost nepřiměřeně, potažmo se hrdinové vzájemně přehlédnou, přestože jsou vzdáleni jen několik metrů od sebe, mi sice brání udělit nejvyšší hodnocení, jakkoli se ho moje nekonečné sympatie k pocitům a jednání zamilovaného Joshe Hartnetta opakovaně dovolávaly... 85% (27.11.2015)

Proč bankéř, když byl fotograf??? A navíc to byla pěkná slátanina. Jestli si někdo myslí, že flashbacky a přeházením scén vytvoří napínavo a zajímavo, ne ne, nevytvoří. Jen zmate. A ignorováním a překrucováním logických věcí - jako třeba používání mobilů a mailů - zase jen naštve. Myšlenka dobrá, ale realizace slabá:-( Možná, že na uni stupidy to funguje, ale náročnější divák se nudí od 2. minuty. (26.07.2007)

Asi měknu, nebo se v nepřátelském znamení štíra střetl mikrokosmos s makrokosmem, ale mně se tahle romantická věc i líbila. Teorie lásky je andělská, její praxe však dábelská. A dodnes vlastně platí nadčasové pravidlo, jak si najít svou Popelku - podle střevíčku. Jakkoli bych ji být v kůži hárajícího Hartnetta zabil, jako divák s kouzelnou Rose Byrne soucítím. A to morálně dopadla ještě docela dobře, takový Josh taky kecal jako Rudé právo o žních na západě - a to se nezmohl ani na omluvu, když svou snoubenku poslal v dost rozporuplné scéně do háje. (19.09.2012)

Většinu filmu jsem si říkal, co se z toho vyklube. Pak se to vyklubalo a byl jsem doslova šokován tím, jak odporná lidská bytost může být. Nakonec si však člověk stejně řekne, že je celý film postavený na hlavu, neb v dnešní době nemoci potkat člověka dva roky, maje jeho adresu a telefonní číslo, je dost absurdní... 60% (09.07.2011)