Twentynine Palms

Energií tohoto pomalu plynoucího filmu jsou nuance vztahu ústřední dvojice. Zdánlivě nijaký děj jejich prostého trávení společného času na výletě do kalifornského outbacku je nabitý spontánností a autenticitou, otevřenou až grafickou intimitou i vyhrocenými hádkami, překypující láskou a nenávistí v přímém přenosu. Jako bychom tam byly s nimi. V epicky širokoúhlém obrazu, ale emočně poskromnu, bez podpůrné hudby. Celý čas čekáme, jestli dojde k nějakému zvratu, zdramatizování, pointě. A Bruno Dumont si nás i s našimi diváckými očekáváními náležitě podá. Festivalovka jak hrom. (08.02.2024)

Vyprázdněná narace je pouhý protismyslný termín, ve skutečnosti se nikdy nedíváte na nic, co by neumožňovalo tušit konkrétní, díváním vznikající příběh. Film si právě proto dlouho držel mou pozornost, přesně tak dlouho, dokud se pohyboval v hranicích možností, že velice nesnadno vytěžitelný příběh svébytného, právě budovaného vztahu a druhu přitažlivosti - či snad vzájemné závislosti - dvou jedinců sleduji... Z jedné strany vedla tenká a zužující se hranice mezi nedostatkem informací a nečekaností a zdánlivou protichůdností těch, které divák přeci jen dostává, z druhé strany mezi množstvím rozporů a dovršující se stopáží. Z obou dvou stran sbíhající se a nebezpečně se tenčící hranice spějí k vyvrcholení, divák začíná být lehce nervózní, jestli se ve špičce opravdu setkají ve scelující pointě. Jakmile se chvíli před takto napjatě čekaným koncem film brutálně zlomí, hranice se setkají o kus dřív, úplně mimo ohnisko - mohlo by to být nesmírně působivé, ale není - protože prvoplánovost takového zásahu všechno přebije svou vlastní trapností. ** Myslím, že jsem pochopila a rozvedla si v hlavě všechno, co se dá z oné nečekané pointy zpětně dovodit, o postavách a jejich motivacích, po všech nitkách, jenomže je to pořád málo, pořád jsme ve stejném, nově nastoleném prvním plánu, který nenahradí a nevysvětlí to všechno jemně budované, co jsme sledovali celé dvě hodiny předtím. Ono nevyzpytatelné vyvíjení napjatého vztahu, zdánlivé nelogičnosti v chování každé postav zvlášť i vzájemně, to, na co byla upnuta vnímavost diváka a co všechno pozorováním nasbíral, zůstane ladem, nevyužito, vyjeví se nahodilost a libovolná zaměnitelnost předchozích scén, které držel v nejširším možném předrozumění, jeho soustředěnost a všímavost zůstane vysmáta, dvě hodiny takového dívání nejsou zpětně nijak zhodnoceny - závěr překvapivě udeří, ale místo aby vyjevil víc a nabídl možnost bohatší interpretace, zabije všechno, co si divák cestou filmem přinesl. ** A navíc narozdíl od předešlých dvou hodin je natočen nešikovně, toporně a nefunkčně - prvoplánovost a mechaničnost, chtěnost zapůsobit místo skutečné působivosti je tu velice citelná. A bohužel od toho momentu takto zpětně vystoupí i celý snímek, jakožto chtěný a zamýšlený, ale neúčinný. Zpětně je totiž jasné, že herecké výkony, scénář a nejasná kamera mohly být nelogické a rozporné jakkoli, klidně i špatně napsané, špatně zahrané a špatně natočené - protože není vůči čemu je sepnout a posoudit, jejich jedinou funkcí je, že tak či onak nepůjde o to si je vykládat. ** Vrátím-li se tedy oklikou k pojmu vyprázdněná narace, který se znovu tlačí na jazyk, pak u tohoto snímku to zpětně platí v novém významu - konec ukáže, že jste si celý ten málo dourčený a přitažlivý narativ budovali opravdu naprázdno. (22.07.2011)

Jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace. Nespecifikovatelné zhmotňující se tajemství, jež je imanentní každému záběru, neustále provokuje diváka a vyvolává spasmatické očekávání katastrofy. Nedostatek informací o minulosti postav a účelu jejich cesty, zdánlivě redundantní ambientní záběry nevytváří naraci v pravém slova smyslu. Rozbitá struktura filmové řeči znemožňuje rozpoznat relevantní naracetvorné prvky, na druhé straně divákovi dovoluje očekávat cokoli. Přistoupení na tuto hru vyvolává v divákovi čistou slast. Interpretace závěrečné scény, jež umožňuje zpětnou identifikaci postav a jejich chování, náleží silové deskriptivě a vzájemné projekci prvků agrese, násilí a potupy - nehodlám více rozvádět. Čtvrtina lidí odešla z kina patnáct minut před koncem a další čtvrtina o pět minut později. Kdo nevěří, ať tam běží. (07.08.2005)

Tento film mě opravdu překvapil. Skutečně stojí za to sedět v kině tu hodinu a půl, kdy se prakticky vůbec nic zajímavého neděje, abyste se pak o to víc všimli, až se něco stane. Rozhodně si nenechte od nikoho vyžvanit jak to dopadne a vlastně nechtějte o filmu vůbec nic slyšet, dokud ho neuvidíte sami, jinak se připravíte o luxusní zážitek :) (08.09.2008)

Provizorně, musím o tom kontemplovat. Možná je ten film pro mě neuchopitelný, protože nemám žádné pochopení pro dynamiku vztahu mezi mužem a ženou obecně. Dále to ve mně vyvolalo nenávist k mužům. Celou dobu jsem měla na mysli, že si o to říká. A když trest přišel, tak jsem zase byla konfrontovaná s tím, jak jsem krutá. (04.09.2013)