Organ

Haničku Maciuchovou jsem zpočátku vůbec nepoznala. Vcelku příjemný snímek, který v poklidném tempu odkrývá něco ze stylizoaného klášterního života, kde se mniši chovají a modlí, jak by se mniši nikdy nechovali a nemodlili. Ale to překvapivě neruší hlavní poslání a to je otázka, kam až je možno jít při pomoci bližnímu. (11.11.2014)

Na půli cesty... Ovšem jaké to cesty jsou, nebo proč si to myslím nejsem schopnej říct, možná je to jen pocit, že ač je organ přemýšlivá záležitost, která se zároveň nesnaží hrát na žádnou strunu rádobyfilosofiie, ani se nesnaží myšlenky divákovy do hlavy vecpat s momentností raněného kňoura, pořád mám pocit, že bez na výsost skvostné kamery s propracovanou, okopotěšujicí kompozicí obrazu, jaká se jen tak nevidí a bez vložek podkreslených varhanními recitály by byl organ jako film poloviční a mnohem hůře koukatelný (aniž by to ovšem vyznění snímku nějak ranilo). (17.07.2013)

Působivý film, který mocně rezonuje Bachovou hudbou. Dobře vybrané typy (zvláště regenschori a pak falešný bratr Felix, který zde vypadá více mnišštěji než zbytek konventu). Přestože má film skvělou černobílou kameru, nejedná se o žádnou černobílou moralitu či agitku. Nedivím se, že v normalizaci byl brán jako podvratný. Přes celkové baladické ladění nepostrádá ani ironii (nádherná "formanovská" pasáž prvního hlášení obecního rozhlasu). Jeho hlavní chybou je, že chce zachytit mnoho a tím se jeho průraznost tříští. Není zde jeden hlavní hlavní motiv, který by ostatní doplňovaly a podporovaly, spíše se navzájem přetlačují.Škoda, jinak by to bylo za plný počet. (12.06.2011)

Organ je především velmi pomalý a tíživý. Podobně jako Krejčíkova Polnočná omša zachycuje Slovenský štát a to dost syrově. Patří taky ke skupině filmů z šedesátých let jako byly Démanty noci anebo Kočár do Vídně a řada dalších shodných ve snaze o zachycení nestandardního osudu jedince v klamném prostředí mimo válečnou frontu, jeho morální poklesky a váhání. Co mi na Organu vadilo nejvíc byla snadnost kontrastu světské a posvátné, duchovní, katolické. Když je kamera jak od Saschy Vierniho a zní do toho the best of Bach, nespletete se. To mi vadí i ve spoustě jiných filmů: “bacha, teď jsme duchovní”. Pärt, Bach atp. Vadila mi taky ta část Bednárova scénaristického stylu, která vytvářela podobně jako v Slnku anebo později, úpadkově, třeba v Kamarátkách: uměle vpravené vedlejší teorematické postavy - neživotné, blbé. Zde pijan. Nejkrásnější na Organu byla kamera. (13.02.2016)

Každý režisér by měl mít nějaký poznávací znak. U Štefana Uhera jsou to nepochybně kontrasty doby či zúčastněných osob. Toto rýpání do historického svědomí slovenského národa, je jich plné. I když je zde církev líčena částečně jako pomocník bližního svého, zvláště pak, když je to vynikající varhaník, stále na mě film působil jako střet dvou mocností, které chtějí lidi ovládat. Světské (fašistické) a až otrocký duchovní. Po režijní stránce je film zvládnutý skvěle. Pohyblivá kamera i citlivé záběry, to jsou atributy, které dělají jinak z těžkotonážního dramatu, které je mimochodem dobrou rozcvičkou slovenského i trochu polského jazyka, krásnou, jen lehce náročnou podívanou. (17.07.2013)