Režie:
Štefan UherScénář:
Alfonz BednárKamera:
Stanislav SzomolányiHudba:
Ján ZimmerHrají:
Hana Maciuchová, Alexander Brezina, František Bubík, Irma Bárdyová, Kamil Marek, Jozef Hodorovský, Tomás Tobák, Luisa Grossová, Albert AugustínyVOD (1)
Obsahy(1)
Příběh v dobové rekonstrukci období Slovenské republiky 1939-1945 je mnohovrstevnou metaforou konfliktu mocenských ambicí, nehumánních v dogmatické krajnosti, a životních filozofií, tlumočených přes hudbu. V soukolí sporu církevní (klášter) a světské vrchnosti (starosta, regenschórí a arizátor Bachňák) se octne polský zběh, varhanní virtuóz, ukrývající se v klášteře jako mnich Félix. Nevěří svatému poslání hudby v čase vraždění a není ochotný dát se zneužít pro zlo. Má jediné východisko: únik cestou, kterou přišel (lesem mezi minovými poli plnými mrtvol), nebo dobrovolnou smrt obětního beránka. Soulad myšlenky a tvaru odvoláváním se na harmonii vrcholných uměleckých děl výtvarných, architektonických (gotika levočského chrámu), hudebních (Bach) dosahuje Uher promyšlenou kompozicí záběrů, sekvencí a obrazů jako opakujících se protikladných motivů fugy, vždy s bohatší obsažností. Působivý souzvuk hudby a rytmu snímání v chrámu dynamizuje nápaditá kamera, zdůrazňující vertikální linie. Vznešená hudba, zvuk varhan v starém gotickém kostele, rytmus strmé chrámové klenby, vznosné linie starých obrazů a soch jsou měřítkem nízkých, hrubými pudy poháněných činů. První slovenský film, který ukazuje jinou než povstaleckou tvář tisovského Slovenska, první průlom do mlčení o křesťanské zbožnosti slovenského lidu, první slovenský film, v kterém bylo umění ohniskem dramatického konfliktu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (54)
Haničku Maciuchovou jsem zpočátku vůbec nepoznala. Vcelku příjemný snímek, který v poklidném tempu odkrývá něco ze stylizoaného klášterního života, kde se mniši chovají a modlí, jak by se mniši nikdy nechovali a nemodlili. Ale to překvapivě neruší hlavní poslání a to je otázka, kam až je možno jít při pomoci bližnímu. ()
Čarokrásné baladické podobenství o vině a trestu, o zlobě v nás, pomoci i nepomoci, malosti a velikosti. Pozoruhodné spojení Bachovy barokní hudby a gotických interiérů ( natáčelo se - gotické kostely v Jindřichově Hradci, Levoči a Bardějově). Hudba k filmu se nahrávala v pražském kostele sv. Martina ve zdi. Filmy 60.let mluví především obrazem a ani Organ není výjimkou. Nájezdy kamery, pečlivá kompozice, vertikály a horizontály, symbolika - trny, myš v pasti, destrukce sochy Ježíše.... Stejně jako balady obecně i tento příběh spěje k hořkému konci. Nadčasovost snímku, tedy poukázání na totalitní praktiky Slovenského státu ( stejné jako později komunistického Československa), na sílu moci, povyšování se neschopných nad schopné i konflikt církve a státu, způsobila, že až do roku 1987 odpočíval v trezoru. Divácky náročný film patří mezi nejlepší slovenské filmy vůbec. Nádhera černobílých obrazů je až dechberoucí ( kamera - S.Szomolányi). ()
Po znamenitém Slnku v sieti, přichází druhý snímek, který je společným dílem režiséra Štefana Uhera, scénáristy Alfonze Bednára a vynikajícího kameramana Stanistava Szomolányiho. Vznikl tak dramatický příběh z období 2. světové války o prchajícím polském vojenském zběhovi, který se ukryje v místním klášteře a vydává se mnicha Félixe, kterého zabila nášlapná mina...Postupně se otvírají různé charaktery lidí...Hudbu Johana Sebastiana Bacha vybral a nahrál klavírní a varhaní virtuoz Ján Zimmer, který skládal i filmovou hudbu. V roli mnicha Félixa hrál neherec, student konzervatoře Alexandr Březina, stejně tak i regenschori Bachňák byl neherec František Bubík, varhaník z Bardějova. To rozhodně snímku prospívá, kromě samých neherců jsem zaregistroval jen krásnou dvacetiletou Hanu Maciuchovou, která se nenechala dabovat a roli sama slovensky namluvila. Organ byl zrovna i její první filmová role. Film získal foku 1965 na Mezinárodním filmovém festivalu v Locorne cenu poroty, která v té době byla největší ocenění pro slovenský hraný film. Ovšem bolševikům se opět ve filmu "něco" nelíbilo a počátkem 70. let šupli Organ do trezoru, aby se do distribuce dostal až v trochu již odlehčeném roce 1987. Je to film vysílaný v širokoúhlým kinoformátu, kde nádherně vynikne kamera zachycující gotiku v kostele, podpořující geniální varhaní Bachovou hudbou. Ovšem není to film pro každého, je určený spíše náročnějším divákům. ()
Organ je jedním (z ne mnoha) skutečně význačných filmů (česko)slovenské nové vlny. I kdyby Uher natočil "jenom" dokumentární film o Mistru z Levoče podloženém Bachovou hudbou, bylo by to asi dobré. Kdyby košatost postav ještě trochu omezil, bylo by to ještě lepší... Cesta do "bezpečí" vede přes minové pole, cesta z bezpečí, které se stalo "nebezpečím" vede také tudy... Slovenský štát ve stavu zrodu, dosud neetablovaný, plný mocenských a sociálních potyček, i když už plně uznaný jak Velkou Británíí, tak Francií, kterým jedna "zrada" zřejmě nestačila... Vedle regenschoriho Bachňáka nezapomeňme na dalšího slavného arizátora Antonína 'Tono' Brtka (pozor: nejde o slavného slovenského hokejistu hrajícího v NHL). Pozn.: Film je pný vedlejších cest, odboček a prošlapaných pěšinek, z nichž mnohé jsou slepé, ale dávají mu jedinečnou a specifickou příchuť - např. setkání Félixe se zahradníkem, hraní potmě; v podstatě je takový celý film. ()
Galerie (7)
Zajímavosti (15)
- Prvním impulsem pro obsazení Hany Maciuchové do filmu byla její fotografie v novinách. (hippyman)
- Organ získal medzinárodnú prestíž Osobitnou cenou poroty na filmovom festivale v Lorne, čo bolo dovtedy najvyššie ocenenie pre slovenský hraný film. Napriek tomu ho v 70. rokoch zaradili medzi zakázané filmy. (mi_X_o)
Související novinky
Zemřela herečka Hana Maciuchová
Ve věku 75 let dnes v Olomouci po dlouhé nemoci zemřela česká filmová, televizní a divadelní herečka Hana Maciuchová. Nejvíce diváku si ji jistě bude pamatovat z televizních obrazovek. Zahrála si v… (více)
Slovenská zlatá šedesátá a ještě něco navíc
Už ve čtvrtek 28. května začne v pražském kině Ořechovka filmová přehlídka „Slovenská zlatá šedesátá a ještě něco navíc“. 60. léta minulého století jsou všeobecně považována za zlatou éru… (více)
Docela se divím že tenhle film ani Una111, ani Mariin nehodnotili. Tak duchovní film - a nejen duchovní - se vidí málokdy. Měl bych k němu tolik co říct, že nevím, kde začít. Filmařsky se mi líbí v tom, jak některé věci jen naznačí - sice zcela jasně z nich plyne, co se komu stalo, ale naznačuje, a je na divákovi, zda náznaky pochytí. Kamera si nezadá svým poetickým obrazem s Tarkovského nejlepšími díly, a dokonce bych řekl, že i příběh rezonuje s Tarkovského filmy. Dokonce je jistým sloučením jeho studentských a zralých děl. A líbily se mi ty scény přes zrcadlo. Atmosféra je poetická, symbolická (a vlastně jde o podobenství) a je nutno se naladit na rytmus tohoto filmu - pomalejší, rozjímavý, asi jako když jde člověk přírodou, lesem, polem a kochá se a nechává na sebe působit krásu. Ta je zde zastoupena duchovní hudbou, hranou na varhany, ale i krásou gotického chrámu a jeho zákoutími - jež však daná doba narušuje (viz freska neurvale zničená elektrickým vedením). Některé záběry mi přišly zdlouhavé, ale pak byly použity naprosto stejně natočené znovu - ale s jiným hlukem/zvukem v pozadí, a najednou mi došlo, co mi to mělo říct. Jinak jsou zde hlavními postavami obchodník s lihovinami a regenschori, který svoluje ke kompromisům (scéna s upadlou Kristovou tváří je hodně silná), aby v nové době přežil, a nezajímá ho, jak na jeho činy doplácejí ostatní - což vyvrcholí jednou z nejtragičtějších scén filmu. Navíc je schopen koupit dům po zbožné ženě a rozvěsit v něm obrazy jídel a pití, tedy světských požitků, a pořádat v něm hostiny pro nacisty. Jeho dcera, zbožná, naivní dívka (Maciuchová mluvila slovensky dokonale a ty dlouhé vlasy jí taky slušely, a popravdě jsem ji nepoznal) je ostrůvkem čistoty (ještě s jednou babičkou, která se chodí do kostela modlit). Otec opat je zmítán neustálou nutností sám sebe před Ježíšem ospravedlňovat, až ten mu řekne, co si myslí. Jednou z postav je i syn mrtvé ženy ze začátku filmu, který prohlásí, že v této době se dá buď jen modlit, nebo se opíjet - i jeho příběh postupně graduje. A pak je zde Felix, který sám by rád našel nějaké místo klidu a rozdával krásu a potěchu hudbou, ale není mu přáno. Ačkoliv vlastně nedělá nic jiného, než hraje na varhany, dokáže si lidi, aniž to tuší znepřátelit. Není divu, že ve zlém světě se nakonec stanou obětmi (doslovnými, i v přeneseném slova smyslu) tři nejčistší lidé filmu - a to včetně kvardiána, který jediný dokázal jednat tak, jak měl. Zajímavé, jak jsou zde vidět znaky totalit, ať je jakákoliv - nacisté překroutí tragédii se svým minovým polem, že šlo o akci nepřítele (klasika potom za komančů i dnes), nebo se "moderní" představitelé města snaží prosadit městský rozhlas (který ruší ticho a možnost usebrání a je předzvěstí nekonečného hluku v dalších a dalších letech, jenž odvádí myšlenky od podstatných věcí) a rovněž podporují lidové písně, aby se více prosazovaly (na úkor církevních). Scénka se studánkou jako by vypadla z Bílé paní (jenže ta vznikla o rok později). V podstatě - ačkoliv je příběh jednoznačně datován - by se mohl odehrávat kdykoliv a v jakékoliv době, i dnes. () (méně) (více)