Organ

Organ je jedním (z ne mnoha) skutečně význačných filmů (česko)slovenské nové vlny. I kdyby Uher natočil "jenom" dokumentární film o Mistru z Levoče podloženém Bachovou hudbou, bylo by to asi dobré. Kdyby košatost postav ještě trochu omezil, bylo by to ještě lepší... Cesta do "bezpečí" vede přes minové pole, cesta z bezpečí, které se stalo "nebezpečím" vede také tudy... Slovenský štát ve stavu zrodu, dosud neetablovaný, plný mocenských a sociálních potyček, i když už plně uznaný jak Velkou Británíí, tak Francií, kterým jedna "zrada" zřejmě nestačila... Vedle regenschoriho Bachňáka nezapomeňme na dalšího slavného arizátora Antonína 'Tono' Brtka (pozor: nejde o slavného slovenského hokejistu hrajícího v NHL). Pozn.: Film je pný vedlejších cest, odboček a prošlapaných pěšinek, z nichž mnohé jsou slepé, ale dávají mu jedinečnou a specifickou příchuť - např. setkání Félixe se zahradníkem, hraní potmě; v podstatě je takový celý film. (08.05.2017)

Na půli cesty... Ovšem jaké to cesty jsou, nebo proč si to myslím nejsem schopnej říct, možná je to jen pocit, že ač je organ přemýšlivá záležitost, která se zároveň nesnaží hrát na žádnou strunu rádobyfilosofiie, ani se nesnaží myšlenky divákovy do hlavy vecpat s momentností raněného kňoura, pořád mám pocit, že bez na výsost skvostné kamery s propracovanou, okopotěšujicí kompozicí obrazu, jaká se jen tak nevidí a bez vložek podkreslených varhanními recitály by byl organ jako film poloviční a mnohem hůře koukatelný (aniž by to ovšem vyznění snímku nějak ranilo). (17.07.2013)

Divácká zkušenost je nadmíru náročná, nepřehledná, nezajímavá. Ale samozřejmě lze celý ten negativní zážitek opsat samými chvalitebnými výroky, jako například v kontextu příprav na Obchod na korze, v linii slovenských prvenství. Ale už tehdy se psalo, že jde o film nadmíru slovenský a slovenštější než cokoli, co vzniklo v minulé dekádě. Což lze ale také číst jako interní film, který je natolik svojský, že má jen velmi omezenou možnost komunikovat byť jen se západní polovinou republiky. Tak či onak je Organ důležitým mezníkem v širším tématu zobrazování Slovenského štátu. Divák doposud konfrontovaný maximálně Romeem, Julií a tmou bude zmaten. Konečně, i pro zdejší debutantku Hanu Maciuchovou, byla účast v produkci tohoto druhou slepou větví. (02.02.2021)

Organ je především velmi pomalý a tíživý. Podobně jako Krejčíkova Polnočná omša zachycuje Slovenský štát a to dost syrově. Patří taky ke skupině filmů z šedesátých let jako byly Démanty noci anebo Kočár do Vídně a řada dalších shodných ve snaze o zachycení nestandardního osudu jedince v klamném prostředí mimo válečnou frontu, jeho morální poklesky a váhání. Co mi na Organu vadilo nejvíc byla snadnost kontrastu světské a posvátné, duchovní, katolické. Když je kamera jak od Saschy Vierniho a zní do toho the best of Bach, nespletete se. To mi vadí i ve spoustě jiných filmů: “bacha, teď jsme duchovní”. Pärt, Bach atp. Vadila mi taky ta část Bednárova scénaristického stylu, která vytvářela podobně jako v Slnku anebo později, úpadkově, třeba v Kamarátkách: uměle vpravené vedlejší teorematické postavy - neživotné, blbé. Zde pijan. Nejkrásnější na Organu byla kamera. (13.02.2016)

Traumy minulosti, vojna, náboženstvo, alkohol. História a mentalita každého európskeho národa je proste všade rovnaká. Podľa toho, čo som o Organe počul, som sa obával symbolického minimalizmu so sotva hmatateľným dejom, lenže Uher je tu viac dejový, ako v prípade Slnka v sieti a teda ak nepochopíte všetky obrazové metafory a budete sa iba kochať ich prepracovanou kompozíciou, spomeniete si na divácky aj umelecky atraktívny dejovo podobný Obchod na korze. Asi sa budete ako náročnejší divák k tomuto filmu po rokoch vracať a nachádzať v ňom stále niečo nové, ja moje prvé stretnutie s ním považujem za aklimatizačné. Ako by sme sa chovali my v časoch nástupu nacizmu k moci? Alibisticky, alebo vzdorne? Pomáhali by sme židom a ukrývali ich v našich príbytkoch? To sú tie jednoduchšie otázky, ktoré Uher rieši. Do toho filozofovanie o svetskom a náboženskom videní sveta, náboženskom a politickom farizejstve, symbolike posledného súdu vo vojne atď.. No nie je to jednoduché, ale má to dej, uchopiteľné postavy a je to krátke, takže je to prístupnejšie určite širšiemu publiku, ako sa tvrdí. Ešte na margo predstavenstva kláštora. Čo si myslieť o zmysle inštitúcie, ktorá sa celá necháva strihať podľa jedného hrnca na zemiaky....je to síce úplne mimo, ale spomenul som si na film Blbý a blbší.... (11.06.2013)