Tichý Don I.

Můj tatínek vždycky významně poklepal na velmi tlustou knihu ve světle zeleném obalu a vážně řekl- tohle si přečti... Znáte to, když vám rodič něco radí. Asi čtyři roky jsem se tvářila, že ho nevnímám. Ale jednoho dne jsem knihu otevřela.. Takhle prostě život v Rusku šel, někdy smetl všechno co mu stálo v cestě, někdy něco málo dal. Pro čistou lásku moc místa nebylo. Buď si Šolochova přečtěte, nebo si pusťte tuhletu trilogii. Jedno vím jistě - nebudete litovat. (26.08.2014)

Mistrně zfilmovaný Šolochovův román. (Ano Šolochovův, na nařčení z plagiátorství nevěřím, spíše věřím v závist jako účel kvůli získání Nobelovi ceny) Autor nás svým dokonalým smyslem pro detail, provází nelehkým životem kozáků v jedné vesničce, mezilidskými vztahy, lidskými charaktery, nástupem bolševismu, přerodem v občanskou válku...Hlavní hrdina bývá kritizován, ale někdy je prostě rozdíl v přesvědčení ..."A proč je celý život vzhůru nohama? Kdo je tím vinen? Ta sakramentská vláda! (sovětská vláda, pozn.) Ta to má, kmotře, všechno na svědomí. Copak je vůbec možné, aby si byli všichni rovni? Srdce mi vytrhni, a přece nesouhlasím! Celý život jsem pracoval, hřbet ohýbal, v potu se koupal, a abych byl na tom stejně jako ten, který prstem nehnul, aby se dostal z nouze? To zas ne, počkám si. Dobrému hospodáři tahle vláda pouští žilou. Proto také ruce jdou dozadu od práce: nač šetřit, na koho dělat? Dnes si našetříš a zítra přijdou a poslední zrnko ti seberou"....... a realitě, občas se to v člověku dlouho pere. Ale ať už jsme tady nebo tam, smrt je všude. Ukončím slovy, v lásce a válce je dovoleno vše. Kdo by chtěl ještě kohokoliv soudit. PS: Děkuji Swonsí. :) (29.11.2019)

Sled čistých scén, uvozujících jednoduchým dramatem milostného vztahu celou trilogii na pozadí lokálních společenských souvislostí v kraji nad Donem. Vizuálně lahodné pojetí plné nenápadně etnografických obrázků, které graduje s nástupem velkých dějinných událostí dramaticky i třídním pojetím. Vynikající Bystrickaja jako dějová a výtvarná osa příběhu. (09.03.2013)

Soudě podle vlivu i kvality vlastní autorské tvorby patřil Sergěj Gerasimov, mj. učitel otce a dcery, Sergěje a Natálie Bondarčukových, ke špičkovým a normotvorným osobnostem sovětskoruské kinematografie hraného filmu. Gerasimovova – a pochopitelně i Šolochovova literární předloha - rozměrná kozácká sága, jakoby zdálky inspirovaná podobnými filmovými plátny Ejzenštejnovými či Olivierovými, však naznačuje cosi jiného: značný odstup od oficiálního podání sovětskoruské historie vztahujícího se k pohnutým dějinám tragické občanské války na území jižního Ruska. Kozácké kraje, které se historicky zformovaly nejpozději na přelomu XVI. a XVII. století v hraničních oblastech jihovýchodního polskolitevského soustátí, sílícího moskevského ruského carství a krymského chanátu, si i po ovládnutí této rozsáhlé oblasti petrohradským carstvím během vlády Jekatěriny II. Veliké (1762-1796) podržely až do konce vlády romanovovské dynastie osobitý ráz, který ještě posílila krátká stolypinská éra (1906-1911) do zárodečné podoby osobitého ruského farmářství. Jen tak lze pochopit a docítit kontext rozporuplné tragické lásky Grigorije Melichova a krásné Axiňji, skvěle ztělesněné tehdy začínající Jelenou Bystrickou. Počáteční idyla posledních předválečných měsíců carského Ruska postupně graduje přes dramatické děje první světové války, obě ruské revoluce roku 1917 až do krvavé občanské války, během níž se na jihoruské scéně střídají nejrůznější politické garnitury rudého i bílého hnutí. To všecko Gerasimov pro někoho s až přílišnou pokorou před monumentální literární předlohou Michaila Šolochova, ruského spisovatele s kozáckými kořeny, převádí důsledně a zdařile do filmové podoby. Závěr trilogie, kdy se zničený, zesláblý, vyčerpaný Melichov, který se vrací do rodné vsi, aby našel poslední naději svého života v malém synkovi, je s vědomím toho, co mělo následovat ve třicátých až padesátých letech minulého století, snad ještě tragičtější než vlastní obsah epopeje. Poznání, že ani v době vrcholících ždanovovských deformací ruské kultury neztratilo umění největší evropské země zcela kontakt se svými světově proslulými předchůdci, je povzbudivé i dnes, půlstoletí poté. (08.11.2010)

Na druhou filmovou verzi Tichého Donu bych se chtěl podívat zase z jiného úhlu. Události, které Šolochov popisuje a Gerasimov (skoro po padesáti letech) zobrazuje, se udály před sto lety. A jak se svět od té doby - zvláště v oblasti lidských citů a vášní - změnil! (U nás to nebylo zásadně jiné.) Jak jsou nám tyto příběhy vzdálené, ale přitom stále nějak lákavé! Jak všechno bylo horké (Gríša sice vyčítá Natálii, že není studená ani teplá - jako měsíc), ale mýlí se. Veškeré prožívané emoce jsou tak silné, až nás děsí (připomínám např, scénu, v níž se Grigorij, poté co upustil Axiňu, vrací do rodného domu, kde ho vítá Natálie) . Tím je ovšem nechci vyzdvihovat, dávám přednost asketičtějšímu přístupu k životu před romantickým. Ale nic naplat, kde není dole, není ani nahoře. Další díly už mají trochu jiný náboj a jejich hodnocení vyžaduje jiný přístup. Pozn. 1:: tahit**** píše o zádumčivé řece Don. Nevím, zda je zádumčivá (i když už jsem u ni byl), ale nejspíš je příčinou toho všeho. Pozn. 2: Pohrobek píše, že to "za Šolochovem kulhá na obě nohy", ale tak je tomu vždycky, tohle je Gerasimovo vcítění se do Šolochova. Naše vcítění se do Šolochova a Gerasimova jde také jinými cestami. (01.04.2015)