Odpolední osidla

To takhle jednou Maya Derenová a Alexander Hackenschmied seděli doma a že měli zrovna po ruce kameru a Maya měla nějaký čupr nápady, natočili si ve svém domě za pár hodin home video, které je kultem na různých undergroundových projekcích a dodnes vyráží dech tím, jak už v roce 1943 předběhlo surrealistické pasáže z Bergmana či Lynche a celý Polanského Hnus odehrálo na ploše 14 minut. Malý klenot. (11.08.2014)

Nejoriginálnější experimentální snímek 40. let. Abychom našli styčné body, představivost, prolínání snem a realitou potřebujeme k němu správný klíč / nůž. Perfektní práce se stíny, kamerou, herci a originálního děje. Určitě velká inspirace a práce, která ovlivnila Davida Lynche, stejně jako to byl malíř Francis Bacon. (05.08.2013)

Že bych z toho byl nějak dvakrát odvázaný, to ne. Nechápu, jak ve 40. letech někdo mohl točit ještě němé filmy, ale dejme tomu. Téma opakování, možností, variant, zmítání vnitřními pocity, sebevražednými myšlenkami, depresivní sny, no prosím, prosím, každému dle jeho libosti. Ale přece jen mi to zavání až příliš určitým egoismem, kde sice některé záběry jsou zajímavé (vše v uličce), ale dění v domě fakt nic moc. (02.08.2014)

Odpolední osidla bych hodnotil ze dvou stránek. Tento kraťas pro mě byl jako hnusný sen, ze kterého se nemůžu probudit a rozhodně si jej nechci prožívat znovu. Hodnocení z hlediska pocitu by moc vysoké nebylo. Na druhou stranu přiznám tvůrcům skvělou výstavbu právě toho nepříjemného pocitu a atmosféry. Bylo vidět, že se nebojí experimentovat, jsou dostatečně zruční s kamerou, mají dostatek vlastní invence a především vše dokáží skloubit do fungujícího celku. Celkové hodnocení je kombinací obou mých pohledů a pozoruhodnému filmovému experimentu udělím tři hvězdy. (05.08.2021)

Odpolední osidla jsou přímo rájem pro lidi, kteří si potrpí na symboliku a rádi se nimrají v tom, co by který záběr tak asi mohl znamenat. Zvláště z hlediska psychoanalytického může skýtat film velmi zajímavý materiál k prozkoumání. Ačkoliv mám jen obecné povědomí o psychoanalýze, především z četby Junga a Freuda, přesto se pokusím nastínit pár interpretací jednotlivých obrazů. Na počátku snímku vidí žena muže, odcházejícího z domu a sama jde (s květinou v ruce) po schodech otevřít dveře. Když chce otevřít, klíč jí vypadává z ruky a kutálí se po schodech – dům můžeme brát jako symboliku ženské psyché, do níž se chvíli trvá dostat (někteří skeptikové by dokonce řekli, že něco takového jako poznání ženy je zhola nemožné – veskrze s tímto názorem souhlasím). Každopádně člověku vždy trvá, než najde klíč k uvědomění si toho, jaký ve skutečnosti je – většinou to trvá celý život, než dokážeme vnímat sebe sama skutečně bez iluzí. Proto také, ač hlavní hrdinka klíč nachází a vchází do domu, její cesta za sebepoznáním teprve začíná. Přízemí domu je možno brát jako vědomí, cesta po schodech je poté stoupáním do podvědomí, k vyšším sférám našeho já, k jakémusi podhoubí našich vědomých rozhodnutí. Tomuto podvědomí často vdechují život sny (odtud taková posedlost Freuda snovými obrazy, v nichž viděl možné klíče k řešení některých neuróz). Hrdinka v první patře usíná a věci z vědomého světa získávají další vrstvy. Realita se ohýbá a posunuje materiální svět ještě více do světa alegorií a archetypálních vjemů – vzdálenosti se mění a matou, identity se zmnožují – hrdinka se stále snaží poznat sebe sama (viz pronásledování postavy se zrcadlem místo obličeje), ale vůbec se jí to nedaří. Zprvu nalezená květina může být symbolem ženské dospělosti, rozkvětem dívčího těla – tato vyzrálost je ohrožena (kým jiným než) mužem. Stále se objevující nůž může být symbolem hrubé mužské síly a telefon je naopak potlačené volání sexuálních tužeb hrdinky, která právě dosáhla dospělosti. Sex je nicméně veskrze nebezpečná věc, spíše zastiňující naše vnímání, než cokoliv projasňující - stejně jako idealizace potencionálního sexuálního partnera, ke které v Odpoledních osidlech dochází. Tvůrkyně tím vlastně chce říct, že nesmíme hledání vlastní identity nahradit pouhým projektováním si symbolu štěstí do našeho partnera. Tohle všechno samozřejmě zavání nejen psychoanalýzou, ale také feminismem – což není zas tak moc překvapivé, vzhledem k životu a tvorbě autorky, která skutečně inklinovala k tomuto ideologickému směru (a to dávno předtím, než začal být feminismus natolik cool, až se k němu dostalo takové množství hloupých lidí, až začal zbytku přemýšlivého světa lézt na nervy). (17.04.2018)