Piano

„Pred Frodom z Pána Prsteňov tu najprv bola nemá pianistka Ada so svojou dcérou Florou” . Hovorím o Novom, praďalekom Zélande... _ Sledoval som vskutku extrémne pôsobivý film s kvartetom bravúrnych hereckých výkonov, kde si treba všímať i dané symboly, keď ten úplne najhlavnejší je bezpochyby- osudový K-L-A-V-ĺ-R, ktorý sa bude sprvoti nachádzať na opustenej pláži. Zatiaľ si ho nemôže, a de-facto, ani nemá ako si ho odniesť domov za osadníkom Alistairom Stewartom, ktorý sa stáva jej nechceným, novopečeným manželom. Bohužiaľ, odpredáva ho za kus pozemku susedovi Georgeovi Bainesovi, ku ktorému bude Ada chodiť na „lekcie” , keď sa chce George naučiť “hrať” na tomto hudobnom nástroji. On príde s návrhom, ako môže získať vytúžený klavír späť do svojho vlastníctva... » A konfrontácia visí na vlásku « 「 Už som spomínal, že som zhliadol majstrovské výkony ? Áno ! Holly Hunter v úlohe Ady je naprosto strhujúca, a nepotrebuje na to množstvo vyslovených viet. Je síce nemá od svojich šiestich rokov, na mysli mám ale túto postavu. Ovláda samozrejme posunkovú reč, alebo s nemenej dôležitými vyjadrovacími výrazmi jej pomáha počujúca dcéra Flora v podaní excelentnej Anny Paquin. Holly hrá najmä s očami, mimikou a gestami, a pripomenula mi iný, podobne nadštandardný výkon od 18. mesiaca života hluchej Marlee Matlin vo filme = Bohom zabudnuté deti. Ozaj, videli ste tento snímok, ak nie, domeškajte zameškané, lebo prídete o veľa ! Anna vo svojich 11. rokoch predvádza zázračný, famózny výkon, z ktorého normálne mrazí ! Ako t-a-k-m-e-r najmladšia v histórii udeľovania „zlatých plešivcov” , právom inkasuje CENU za najlepší herecký výkon vo vedľajšej úlohe. Už keď sme pri lámaní chleba, tak totálne prvenstvo stále udržuje dcéra Ryana O'Neala, TATUM za film Petra Bogdanovicha- Papierový mesiac !!! Obidvaja herci, t.j. Harvey a Sam sú najväčší rivali, podávajú kvalitné výkony, aj keď Keitel síce dominuje, ale Neill vykoná jedno gesto, ktoré ma priklincovalo do sedačky. _ Campion je bravúrna, tak isto, ako emotívna hudba Michaela Nymana, a bez zablatenej kamery Stuarta Dryburgha by sa určite nejednalo o taký intenzívny zážitok, kedy máte toho blata už po krk ! PIÁNO z roku 1993 je extrémne silný film, v ktorom Holly s Annou sú hlavnými lákadlami, prečo pristúpiť na 2. hodinový pôžitok. A tých kladov sa tu nachádza oveľa viac, ktoré som vymenoval o kúsok vyššie ! 」 (16.12.2018)

Priznam sa,ze okrem prenadhernej klavirnej melodie,ktora je asi pre mnohych dozivotne nezabudnutelna,na mna cely tento film posobi tazko depresivne,chvilami priam nestravitelne.Neviem,ci za to moze pochmurna atmosfera prostredia,v ktorom sa pribeh odohrava,alebo tazko identifikovatelny chlad jednotlivych postav.Kazdopadne musim povedat,ze maloktore dieta vo mne vyvolava taky odpor ako mala Anna Paquin,ktorej zamracena,mrzuta tvar ma na hony daleko k prirodzenej jemnosti a povabu,priznacnych pre vacsinu deti.Pri ,,erotickych scenach" sa mi mierne dvihal zaludok.Ak si mam predstavit samu seba niekde,kde by som sa nechcela nikdy v zivote ocitnut,tak by to bolo prostredie tohto filmu,v tej istej dobe a s tymi istymi ludmi.Len si neviem predstavit,ako by ma hnusny potetovany Baines dostal do postele,musel by mi dat viac ako rozladene piano. (09.04.2012)

V životě každého z nás je kus prázdnoty. Někteří lidé ji vyplňují uměním, jiní se o to snaží Bohem a další třeba studiem. Pro mě to byly vždycky drogy. Pro Jane Campion to byla hudba. Navzdory přemlouvání mě ale film nepřemluvil, což může značit dvojí – film je špatně zhotovený (přece jen Campion od té doby nic kloudného nenatočila), nebo mi něco uniklo a uniká. (08.06.2008)

Hned prolog naznačí, v čem je síla příběhu: v hlavních hrdinech, především v sepjetí Ady s pianem, a v záběrech na přírodní živly. Efektní mozaika nápaditých pohledů (pod pianem, shora na piano) a scén (svatební foto doprovázené povídáním Flory; divadelní nácvik s maketou sekery; stopy na pláži) vycházejících z každodenního života hrdinky, která poznává nové prostředí, mě nenudila, ale zaujala svou přirozeností, i když ta byla většinou syrová. Trojúhelník, respektive čtyřúhelník (počítáme-li Floru) nabízí celou škálu odpovědí na partnerské vztahy. Adě stačí pohled očí, aby řekla, co cítí. Kde není zvuk, je hluboké ticho. Působivá hudebněobrazová filmová ukolébavka. (07.11.2009)

Kolik musí žena obětovat, aby byla slyšet? Piano, symbol vyspělé společnosti, poskytuje Adě výsadu. V očích mužů se díky němu stává ženou z jiného, tajuplného světa, čímž je tradiční střet pohlaví obohacen o neméně směrodatný, antropologií lehce načichlý střet kultur. Zatímco Baines touží její svět blíže poznat, její manžel jej chce ovládnout, kolonizovat. Objemný hudební nástroj, který s sebou vláčí jako své břímě, pro protagonistku zároveň představuje možnost úniku do svého vnitřního světa. Díky Bainesovi sice postupně objevuje hudbu také mimo sféru vlastního hraní, zároveň se tím ale vzdaluje dceři, jejíž ztráta by pro ni představovala větší ránu než opuštění manžela. Jakkoli se rozhodne, samotnou ji nečeká štěstí, nanejvýš jen další bolest a ponížení. Ač tvoří jádro snímku klasický milostný trojúhelník a Ada v souladu s melodramatickými zákonitostmi působí jako magnet na veškeré utrpení, Jane Campion banální melodrama nenatočila. Nejzřetelněji se její feministické ohýbání pravidel žánru (mnohem zřetelněji například dává najevo, že muž se ženou nakládá jako s majetkem, s nímž může dle libosti handlovat), projeví nečekaným úhybným manévrem těsně před koncem. Z milostného příběhu o ženě, mužích a pianu se nakonec – s nemalými bolestmi – zrodí silná výpověď o emancipaci. Když si k silnému emocionálnímu zážitku a k herectví Holly Hunter, pro něž nemám slov, přimyslím překrásnou hudbu a kameru, zdá se být adekvátním hodnocení nejvyšší. Jenže v příliš mnoha scénách Piano nic jiného než onu hudbu a pěkné obrázky nenabízí a režisérčin koncept často dostává přednost před věrohodností v jednání postav. V tom je film melodramatický bezezbytku a bez podvratnosti. 80% Zajímavé komentáře: k212, ScarPoul, sidonka, mortak, Autenticita, Manesma (18.05.2018)