Vij

Pod nálepku pohádky se dá schovat ledajaký příběh a to co pohádka pro koho znamená se může zásadně lišit podle kulturního prostředí v němž se nachází. Klasické schéma pohádky, tak jako ho známe my se šťastným koncem není pohádka pro jiné. Očividným příkladem toho jsou pohádky bratří Grimmů, zejména pak pohádka O umrlém dítěti - matce zemře dítě, je pochováno, ale matka pro něj teskní tolik, až se jednou v noci vrátí a vysvětlí matce, že pokud bude takto pro něj hořekovat, tak nebude nikdy mít v hrobě klid. Proto se Vij dá celý těžko přesně zařadit do jednoho ze žánrů (horor a pohádka), které jsou mu často přisuzovány. V našich poměrech jde brát a porovnávat s pohádkou, jak ji známe sami. Hlavní hrdina není člověk bez bázně a hany, ale spíš ne zrovna svatý student pravoslavného semináře, nemá slíbenu polovinu království (ale "odměnu pokud nesplní úkol ano), čaroděnice je souasně princezn a k tomu všemu jediná ženská postava celého filmu, z toho je jasné, že žádný pohádkový happyend, jak jej máme zafixovaný se, konat nebude. Existují dva druhy prostředí, jedno mimo kostel plné obyčejného drsného života provoněného alkoholem a druhé v kostele, mystické, nadpřirozené. Rozdál mezi těmito prostředími je umocněn barvami. Realita je zde barevná a působí jako jisté připoutání se ke skutečnému životu, kdežto v kostele převládají odstíny šedé a s každou nocí tam strávenou šedé přibývá a je výraznější. Tak vzniká efekt působící na diváka matoucím dojmem, říká si je to vlastně ještě realita, sen anebo vidny způsobené šílenstvím? (15.06.2008)

(SSSR) VIY to má u nás těžké, protože naráží na řadu bariér, které jsou dány jinými kulturními návyky (příliš sovětsky specifické a temporytmicky pomalé), žánrovou nečistotou (jde o horor?, pohádku?, satiru s fantaskními prvky?) a nedostatečnou zakořeněností předobrazů filmu (jak mravoučného lidového vyprávění, tak Gogolovy povídky ze sbírky Mirhorod). Zato na Západě je debut Konstantina Yershova přijímán jako vůbec první sovětský horor, který je kvalitativně srovnatelný se světovými, žánrově spřízněnými díly - jak italskými gially (s esteticky vytříbenější a divákem si za pomocí užití důmyslných stylistických postupů si pohrávající MASKOU DÉMONA Maria Bavy, která taktéž vychází z Gogolovy povídky), tak produkcí studia Hammer (britské počiny jsou divácky uspokojivější, až podbízivější, berou se méně vážně a akcentují spíše to nesvětské pro divákovu potěchu). K co největšímu vychutnání proto navrhuji přistupovat ke snímku jako k realistickému, i když vzhledem k vykreslení církve dobově tendenčnímu, který je ozvláštňován žánrovou stylizací. Odpadá tak problém s tím, že se zápletka neodvíjí a postavy nejsou vykresleny dle žánrových - pohádkových či hororových - pravidel a očekávání, ačkoví se film neubrání předvídatelnosti a plochosti ve vykreslení, a to i přes přítomnost "polidšťujících" vlastností u ústředního "hrdiny" (chtíč, opilství, mamon...). Noční scény v kostele pak vyžadují přepnutí na jiný - žánrový - mód vnímání, kdy nevadí, že se věci řídí jinou logikou a triky i masky nepůsobí věrohodně. (Možná to bude dáno tím, že noční - kostelní - scény režíroval Alexandr Ptuško, který kromě pohádkově kýčovitých výjevů, jimiž se proslavil, zvládá i čirý a postupně gradovaný děs.) (22.01.2011)

Nádherná atmosferická hororová pohádka s vynikajícími kulisy a podmanivou hudbou Karena Chačaturjana. Má to svoje obrovské kouzlo. Na prdel mě posadila kamera (zejména v kostele během tří nocí, kdy se Chomov má modlit za mrtvou dceru jistého bohatého hodnostáře). Povídku od Gogola jsem nečetl, takže nemohu srovnávat, ale film mě zaujal natolik, že pálím za pět!! (06.08.2012)

Sovětský horor, slovní spojení čpící oxymóronem. Vij však minimálně v závěrečném reji bubáků a příšerek sssr.o. dokazuje, že sojuz něrušimyj dokázal vyprodukovat děsivou podívanou i na filmovém plátně. Jinak kapku poťouchlá pohádková balada nepřekvapí velkým množstvím zkonzumovaného špiritusu, rozjařenými ruskými občany ani nezbytným lidovým tralala. Neubráním se srovnání s jugoslávskou verzí Sveto mesto, která hrála na temnější strunu a kapku víc mi sedla, samosebou i díky nezpochybnitelně hutnějšímu erotickému dusnu. Sovětský Vij i přes krásnou představitelku umrlé statkářovy dcery nenabídne ani odhalenou nožku. Velmi slušná troječka. Viděno během Challenge tour 2015: 30 dnů se světovou kinematografií (24.04.2015)

Nádherná horrorová rozprávka,ale pre malé deti určite nie je vhodná.Vraj sa natáča teraz nová verzia k výročiu narodenia Nikolaja Gogoľa.Gogoľová poviedka vyšla prvý ráz v roku 1835 v zbierke Mirgorod.Dokonca aj Mario Bava bol pri natáčaní filmu Čierná nedeľa inšpirovaný touto poviedkou.A juhoslavsky film Sveto mesto tiež.Aj Sovieti keď chceli,dokázali urobiť film ako sa patrí.Atmosféru to má neuveriteľnú,potvory sú nádherné,a tri noci v kostole sú asi najlepšie. (28.03.2009)