Los compañeros
Companeros
Režie:
Sergio CorbucciKamera:
Alejandro UlloaHudba:
Ennio MorriconeHrají:
Franco Nero, Jack Palance, Fernando Rey, Iris Berben, Tomas Milian, José Bódalo, Gino Pernice, Karin Schubert, Eduardo Fajardo, Víctor Israel, Gianni Pulone (více)Obsahy(2)
Švédský obchodník se zbraněmi a municí Peterson přijíždí do San Bernardina za účelem velkého obchodu se zdejším utlačovatelem a mocichtivým generálem mexického vojska Mongem. Mongo se svými lidmi zběhl a zradil mexické revolucionáře a nyní si chce pod rouškou krutosti a nesmlouvavosti vybudovat moc a respekt. Obchod s Petersonem má posloužit jen jeho soukromým malicherným cílům. Švéd se však o podrobnosti nechce zajímat a ani ho nezajímají, jde mu jen o peníze a svůj vlastní klid. To však má brzy změnit jeden odhodlaný revolucionář, který se rozhodne Petersona přetáhnout na stranu revoluce a svědomí obchodníka nalomit. (LiVentura)
(více)Recenze (35)
Klobouk dolů, Jack Palance si tu svoji roli střihnul pěkně s chutí. Pro mě je to na dlouhou dobu nejvýraznější bad-ass mother fucker. ()
Moc jsem chtěl dát vyšší hodnocení, ale tolik štěstí, náhod a kulometu, kterou jsou vždy po ruce, je prostě moc. Ale příjemně se na to dívalo, jedná se o jeden z nejlepších spaghetti westernů. Dobrá je i píseň, která provází celý film. ()
Corbucciho slavný Django ani těžce subversivní Velké Ticho jsou westerny, které jsem si příliš neoblíbil. Jsou na můj vkus příliš utahané a jejich hrdinové jsou poněkud tragicko-romanticky zatížení. Jeho zapata westerny jsou živější, hrdinové spolu mají dobrou dynamiku a Franco Nero v nich hraje podobnou postavu. V ono prvním filmu (Žoldnéř) Corbucciho revolucionářské trilogie je jeho Polák je stejně cynický (revoluce mu je volná, jde čistě po penězích) a stejně drze si zapaluje sirky o druhé lidi, jako to dělá jeho Švéd zde. Dokonce má stejně a stejně dobrou dynamiku s druhým (a rovněž skvělým) protagonistou filmu - mexickým revolucionářem. Toho zde již nehraje Tony Musante, ale o něco málo hezčí Tomas Milian, který skvěle sekundoval Lee Van Cleefa ve Velké Přestřelce, což je supr špageták od Sergia Sollimi. Companeros skvěle fungují prvních 45 minut, ale pak jim dojde dech a v závěru jsou jaksi horkou jehlou sešití. ()
Humor Tomase Miliana nemusím, Morricone i Corbucci se tady taky moc nepředvedli. Opravdu jen průměr. ()
Krásná ústřední melodie, jinak celkem dobrá komedie i western v jednom. ()
Mladší bratříček o dva roky staršího "Žoldnéře", který je rozhodně víc než pouhou inspirací. Nero si zahrál opět cizince, překupníka zbraní, Švéda Petersona (v Žoldnéři to byl Polák), který prodává jednoduše podle toho, kdo nabídne víc. Vesničana, který tak trošku zasáhne do revoluce si zahrál skvělý Tomas Milian a hlavního záporáka si opět střihl Jack Palance a je tu ještě odpornější než v Žoldnéři. Opět nechybí spousty nadhledu, vtipu a sarkasmu. Žoldnéř měl lepší hudbu (pískací motiv mi dosud zní v uších), vyšší rozpočet a hlavně kultovní postavu Poláka (to se tady Švédovi nepovedlo). Companeros má zase ale mně o poznání sympatičtějšího Miliana namísto Mustaneho. ()
Kultovní dílo kultovního režiséra. Zdá se vám Mexická revoluce nudná? Ctihodnému švédskému prodejci zbraní Francu Nerovi taktéž, rozhodl se tedy obohatit tyto veselé muže zásobou střeliva a svými nevyčíslitelnými zkušenostmi. Netřeba povídat, že Paco se změnil na Vasca Tomase Miliana, jenž je sympatičnost sama a ti dva dohromady nemají konkurence a odolávají statečně revoluci ze strany Monga J. Bódala (jenž si chce nahrabat), profesora Xantose F. Reye (jenž chce mírový postup!) či osudem zlomenému zhulenému Jacku Palanceovi (jenž chce prachy, pomstu, a aby to nebylo málo, ještě svého sokola). Tučňákův příjezd do San Bernardina tedy vyvádí ze stereotypu úplně všechny, akce a nápady by vystačily na další dva filmy, Morricone k tomu, Corbucci zde vynalezl nejpozoruhodnější způsob mučení, levici nahradil satirický náhled. Geniální úvod, geniální závěr, co tedy může být v prostředku? Čistě geniální komedie a nejlepší náhled na revoluci pod zatraceně parným sluncem. Vascův vizionářský výklad revolučních ideálů je pak zcela nejlepší replikou ze všech špaget. Závěrem: A ano, geniálnímu mistru Corbuccimu bych přála na tyto výtvory celý život i po smrti často koukat – z toho by totiž umřel smíchy každý. Sakra, to by mu člověk záviděl... ()
Nedává to moc smysl, Sergiovi se to občas takřka roztomile vymkne z rukou a Nerův Švéd vypadá v závěrečné zpomalovačce jako Pavel Zedníček. Jenže když holt máte pro zapaťácké špageťáky se spoustou kouzelných postaviček slabost, tak vám uvedené může vadit jen těžko. Třetí, třebaže asi nejslabší spolupráce režisérské a herecké legendy žánru ty koule prostě pořád má. A podvratný revolucionářský ústřední marš si zaslouží samostatnou hvězdu navíc. ()
... mě se líbila hlavní skladba :-) taky typové vykreslení postav bylo vcelku zdařilé, jakož i mexické městečko ... na více než tři to teďkom avšak u mě nestačí ... ()
Aneb jak Franco Nero na začátku uhlazený, dělá poté ze všech hajzlů kulometem mletý sračky. Nerova nejoblíbenější strojní puška v jeho westernech opět v akci, Milian mnohem sympatičtější po boku Nera než Musante v Žoldnéřovi a slizký Palance opět jako hajzl ve vedlejší roli. ()
Solidní, dobře obsazený spaghetti western. ()
Kde nepomůže kulomet, tam pomůže víc kulometů:-) Má to všechny předpoklady pro výtečnou podívanou za všech okolností. Řekl bych, že o trochu lepší než jeho bratříček Žoldnéř. Nejspíš to bude takový Corbucciho hold Ernestu CheGuevarovi (Milian je mu přinejmenším podobný a často říka "hej":-D). Proti vládě a imperialismu je zkrátka nevyhnutelný ozbrojený boj! ()
Kdyby ústřední dvojka Nero s Milianem nic zajímavého nevymyslela, bylo by to pro mne hodně velké překvapení, jenže kousku, ze kterého by šla mez mrknutí oka tři čtvrtě hodina vyškrtnout, víc jak dvě hvězdy nemůžu dát. Ten song od E. M. je opravdu chytlavý, člověk by se skoro sebral a jel se podílet na revoluci někam do Latinské Ameriky..:) ()
Tak těch pět nakonec dám. Protože je to skvělá zábava od začátku do konce, ze skvělýma hláškama a z mnoha nezapomenutelnýma scénama. Nero s kulometem jako v nejlepších Django časech. Mučení, osvobození. Závěrečný masakr a nechutnej, neustále pokuřující Palance. Maršála mi bylo líto. Podobné jako o 2 roky starší Žoldnéř, jen tohle se mi líbilo mnohem víc, až jsem z toho byl překvapen. Nemá snad ani cenu dodávat, že hudba byla skvělá. ()
Vamos a matar, compañeros!! Zase opět italský film, kde jsem slyšel prvně hudbu, kterou jsem si zamiloval a až poté jsem si pustil ten film, kvůli hudbě. No a je to spaghety western jak poleno, i když každou scénu kde zazní titulní znělka vylepšuje o 100 procent. Takže celkem jsem i spokejený, není to nic z čeho bych jásal, ale už jen díky té hudbě dávám 7/10 ()