Kopytem sem, kopytem tam

Naprosto ubohá a trapná přehlídka nápadů a scének bývalých sklepáků, kteří si zahráli tři hodně zvláštní přátele. Ti prožívají různá dobrodružství, ovšem takovým způsobem, až je divák konfrontován s otázkou, zda je blbec on nebo ti herci. Na divadle by možná něco takového fungovalo, ale na plátně nebo v televizi je to děs a hrůza. (01.12.2005)

S filmy Věry Chytilové to mám těžké. Nikdy nevím, zda to bude něco skvělého, nebo něco, co mi nesedne ani trochu. Stejné to mám se sklepáky, proto mi hodně dlouho trvalo, než jsem se dokázal odhodlat. Začátek pro mě byl hrůzostrašný. Protivné postavy, které stále něco rádoby vtipně mlely ve svém pozérsko-dadaistickém blouznění, byly snímány ještě protivnější kamerou. Po nějaké době jsem si na tu kameru zvykl, ale štvala mě až do konce. Na nějaký náznak děje jsem čekal snad do poloviny filmu. Udrželo mě jen to, že se občas objevila brilantní scéna či myšlenka. Naopak po hlavním zlomu (zbytečně pozdě), dostal děj spád, postavy se zajímavě vykreslily a konečně bylo co sledovat. Škoda jen, že to nepřišlo dříve a dále se to nerozvíjelo. Jistě by to bylo zajímavější než sledování přiopilého sklepáckého tria v první polovině filmu. Za těch pár skvělých scén a za druhou polovinu filmu dávám tři hvězdy. (24.01.2019)

Pozdně normalizační snímek Vlasty Chytilové jsem prvně a hned několikrát (jako jinoch – žel plýtvající časem) shlédl především jako alternativní filmovou formu prezentující na polyperspektivním sujetu estetiku „pražské pětky“, kterou jsem tehdy usouvztažňoval s jinými novovlnnými uměleckými projevy, zvláště s muzikou Praprecedentu. Zdaleka jsem nebyl nadšen, jakkoliv mi dílčí momenty přišly již tenkrát skvělé. Tehdy mě oslovily zejména divadelní vsuvky, scénické i dialogické, momenty, kdy se příběh rozpadá v etudy provokující a alternující život. Při zpětném ohledu jsem byvší úžas neprožil: zůstalo u mnohotvárné kritiky pozdně di-sociované společnosti v naduté mocenské struktuře ohavných osmdesátých let, ve filmu neúnosně preparované reprodukovanými televizními obrazy. Sama sklepácká divadelnost vyvstala už jen jako konvenční a obecně přijatelná kritická (satirická) forma, přesahující tehdejší Dikobraz jen nahotou nebo tabuizovanou látkou. Ústřední trojice mužských hrdinů si plete bojiště života s blázineckým shakespearovským jevištěm a nepředpokládaná propadla je poraněné vpouštějí kamkoliv jinam než k nim samým – tedy vzdalují je od jediných léků, jež by jim mohly pomoci, což zákonitě vzbuzuje režisérčin smích. Ten zdaleka nesdílím. V posledku se totiž divadelním jeví již vše, nejen ta tematizovaná socialistická realita, - včetně režie: jakýkoliv záběr se odírá o skutečný (a tragický) život a jeho jedinou cenou je to, co z něj sedře. Takové sledování filmu je pak jen usebranou pietou, ne-li tryznou. Pointa snímku je sice smiřující – osvětluje zkušenost absolutního dna jako příležitost k vzestupu – ale i ono prozření se jen "odehrává" a život zůstává v předsálí. PS: Konstrukce příběhu na mě působila příliš strojeně. V zásadě ale skvěle odráží ono sartrovské peklo společné viny (neb spíše společné slasti a provinění se jí). Nejistota, v níž padá libertinské společenstvo, je pravou podobou jejich volného řádu - jejich vězení. Nad ním vládne právě to ztrácené Já. (01.05.2017)

Tak toto bol nátresk, nihilizmus v čírej podobe. Prišlo mi to síce mierne uťahané a chvíľu trvalo, kým sa dej prepracoval do svojho grandiózneho finále plného paniky a krásnej ukážky povrchných vzťahov, no stálo to za to. Príbeh síce akoby nemal hlavnú os deja, všetko sa tu často zlieva akoby do jednej veľkej žúrky, ale na druhú stranu tie niektoré hlášky, hlavne od Šteindlera, teda stáli za to. Slušný nadpriemer. 80/100 (27.11.2019)

Normalizacne filmy v druhej polke 80. rokov len dodychavali, a ak sa tocila kvalita, tak jej bolo sakra malo /Vesnicko ma Strediskova, Olmerov Bony a Klid, Vazeni Pratele, ano, normalizacna vinarska trilogia Bourlive Vino- Zrale Vino -Mlade Vino/. Ovsem tento film pani Chytilovej obstoji aj behom casu. Vysoko hodnotim skusenu ruku reziserky Chytilovej /Panelstrory aneb jak se rodi Sidliste, Vlci Bouda/, odlahcenu atmosferu, snahu pani Chytilovej ukazat, ze aj bonvivanstvo ma svoje hranice. A ma, presne o tomto bonvivanstve a jeho hraniciach je film Kopytem sem, Kopytem Tam. A samozrejme prostredie interierov ale aj exterierov a perfektne dialogy. Zaver bol neskutocne mrazivy. Normalizacna kvalita, ku ktorej sa vzdy rad vratim. 94 % (28.01.2014)