Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Docela hustý. Celkem by mě zajímala vizuální podoba filmu, kdyby v r.79 byly dnešní technologie. Ve filmu je hodně používáno zoomu kamer, aby se "zvětšilo" slunce, aby vynikl nějaký kontrast... V HD by to mohla být vizuální řežba, všude pravý úhly, stejně tak by neškodily delší záběry na sídliště. Co se týče vyprávěnejch příběhů, nemám s tím výraznější problém, některý domácnosti jsou naprosto ukázkový. Skvělá postava dědy z venkova, co to asi jako jedinej vůbec nevydejchává a paradoxně mi tak přišel jako nejcivilnější a nejnormálnější postava celýho filmu. Některý věci mohly být víc rozvedený, ale to by zas nezbyl prostor na jiný ... Nějak mi nejde do hlavy, jak tohle mohla Chytilová natočit v r. 79, to prostě nechápu... že jí soudruzi nešoupli do uranovýho dolu ... Zajímavej a dost originální počin, kterej se nedá brát úplně jako film, ale dalo by se na to dívat jako na přehrávanej dokument. (25.09.2009)

Tohle Věra Chytilová zachytila dokonale přesně. Ta kamera a především ruchy to směrovaly směrem k dokumentárnu, aby představa o životě na rozestavěném sídlišti v Praze byla co nejvěrohodnější. Ovšem nejlepší byla práce s postavama, jak přes ně jela Věra Chytilová společenskou a dobovou satiru nemělo chybu. (26.06.2020)

Se sklenkou vína jsem se prokousal avantgardní depresárií, sociálním dramatem i nadsazenou komediální fraškou, poznamenán zůstávám jen mírně, každopádně jde o bezesporu zajímavý projekt a za šišlajícího dědka - glosátora přihodím ještě bodík navíc :) 7/10 PS: měl jsem tu možnost 4 roky pobývat na pražském jižňáku, i když jen na kolejích, přesto si troufám tvrdit, že mám určitý základ, se kterým tento film u diváka počítá... :) (01.03.2009)

Bezútěšná féerie o neobyvatelnosti moderního civilizovaného světa podřízeného (řečeno s Poundem) chamtivosti, která usmrcuje, šíří mezi lidmi lež a frázi, vzbuzuje v nich egoismus, lhostejnost a prohlubuje jejich odcizení. Nervní kamera paroduje tanec přírody v rytmu šílené hudby Jiřího Šusta a v klipovité zběsilosti se záblesky hořkého humoru nezadržitelně topí v jílové krajině, z níž ční panelové obelisky. Na scéně „rodícího se“ i „potráceného“ sídliště, které vzniká již jako své vlastní ruiny, se podobně jako ve svých předešlých filmech Chytilová soustřeďuje především na polaritu mužského a ženského: zatímco muži, vesměs šovinističtí, bezohlední, prospěchářští, racionální, budují „hroutící se novostavby“ a přenášejí veškerou odpovědnost na druhé - a zvláště pak na ženy, tonou právě ony v onom hlubokém bahništi panelového světa a přizpůsobují se instrumentální racionalitě „pánů tvorstva“, když se samy uzavírají před světem do svých umělohmotných mikrokosmů. Veškerou režisérčinu skepsi sice sdílím i její vyhraněný soud pokládám za odvážný a hodný úcty, alegoričnost snímku mi však nevyhovovala a ve spleti drobných epizod, osobních dramat a příběhů jsem nenašel žádné tvarotvorné a silné drama, jaké by z jejich mlhoviny vykřesalo blesk. S ohledem k době, kdy film vznikl, však musím rozhodně smeknout. (02.03.2021)

Krásny príklad filmu, ktorý sa nebojí vrhnúť do zvolenej témy "po hlave", priniesť na scénu desiatku rovnocenných postáv (skôr postavičiek), podtónov a zápletiek a pritom tú "hlavu" nestratiť ani len nachvíľu, ba čo viac, nádherne to uzavrieť do funkčného celku. Neherectvo, epizódnosť a "človečina", ktorú už dnes český film akosi nenosí, čo je preveliká škoda a keď sa aj s nejakým pokusom stretneme (napríklad Pasti pasti pastičky samotnej Chytilovej), už to akosi nie je ono - rozutekané, neisté, často neuveriteľné. V tomto prípade akosi nedokážem súhlasiť ani s inak obhájiteľnou výčitkou dramaturga tohto filmu (bonusy na DVD), ktorému vadí, že režisérka ukázala len tú najšedivejšiu stránku vecí... no a? Točila to v roku 1979... dnes sa tlieska Pelíškam, ktoré preháňajú 20x toľko a boli natočené, keď "sa už smelo". (18.08.2008)