Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Kdepak naše Věra. Konečně toto téma nemohl zpracovat nikdo trefněji, než ona, protože kolektivní pruda na Jižáku mezi bahnem a paneláky je něco tak absurdního a přece tak důvěrně známého většině z nás. Já osobně vnímám Panelstory jako volné generační pokračování Naší bláznivé rodiny Valáška a Kachyni, kteří zobrazili současnou povahu českou v rozpuku šedesátých let zcela mimo všechny ty intelektuální proudy, které beztak nikdy netrápily ve skutečném výsledku větší množství populace. Typická česká rodina se vždycky bude více zajímat o to, jestli maminka neztratila někde brýle, jestli starší dcera už dohlédla na tu mladší mezitím co se chystala na rande a pokud tato domácnost žila svého času v pražském centru, bylo nabíledni, že v další dekádě musela tyto své zájmy přestěhovat do pěkných panelových sídlišť. Schulhoff z tohoto tématu udělal komedii, Chytilová to dotáhla na nepřikrášlenou satiru. A dokonce k tomu dodaly s Kačírkovou neofeministický pohled na mezilidské vztahy. Takže zdar umakartovému jádru a mateřské dovolené! (16.11.2014)

Naprosto učebnicový příklad práce undergroundové, filmové režisérky, která naštěstí patří do velice bohaté sbírky československé kinematografie. Perfektní kontrast "šílené" stavby a "šílené" režisérky. Tento snímek pouze potvrzuje, že vidění filmu paní Chytilové je jedinečné, originální, prostě si to točí jak chce. Filmová punkerka komunistické éry. Éry, která z tohoto snímku přímo přetéká. Betonová džungle v základech, plus pomalu, ale jistě se rodící zárodky civilizačních chorob. Ovšem v těchto výtvorech se bydlí dodnes a nejen, že se v nich bydlí, oni se i renovují, takže buď to je účel splněn, anebo je zde možnost - No tak, když už to stojí, tak to zrenovujeme. Myslím si, že paneláky z našich očí ještě dlouho nezmizí, tak proč se neseznámit blíže. Hvězdičku dolů musím dát za špatný zvuk, jinak je to výborná klasika paní Chytilové. (06.12.2011)

Šokující. Věře Chytilové se v tomhle psychárně podařilo zachytit z marastu komunismu víc než se dočkáme v politických dílkách. Chaos, zlodějina, flákání, hromada lidí, kteří se starají o svoje pohodlí a dávají si pozor, aby se do něčeho nenamočili, to je prostě síla. Spleť miniepizod z životů běžných lidi plus vizuální styl, ironické prostřihy výstavby s lidskými příběhy, chaotický hudební doprovod, jedna trpká pointa za druhou a to vše v autentické výstavbě panelového sídliště. Prostě asi nejlepší film Chytilové. Komunisti jí za Panelstory asi nepoděkovali. Ale i když se Panelstory zdá být kritikou komunistického režimu (o politice nepadne ani slovo), přijde mi spíš jako kritika života v režimu a lidí, respektive jejich charakteru v něm. Chytilová se celou svojí režijní tvorbu snažila pozorovat lidi v Československu a jejich mentalitu nebo chování, za komunismu a po něm, akorát že po revoluci její filmy pro většinu lidí postrádají vědomého protivníka, proti kterému by film byl namířen. Ale on tam pořád je... český člověk. Proto už tolik Chytilová po roce 1989 lidi s vyjímkou privatizačního opusu Dědictví nebere. Jestli filmový divák hledá odpověď, jak je možné, že po sovětské invazi a prozření v roce 1968 lidi rychle sklapli a překousli normalizaci, v Panelstory najde částečnou odpověď. (29.12.2009)

Není to ani tak kritika komunistického režimu jako lidské malosti, krátkozrakosti a sobeckosti. Sám žiji na sídlišti a žiju tu rád, protože se to rozhodně dost liší do toho, co vidíme ve filmu. Nicméně Chytilová měla štěstí a kuráž, aby natočila film v prostředí vznikajícího sídliště, které uměle vytváří novou sociální strukturu, jejichž vzájemné vztahy jsou dost komplikované. Ke spoustě problémů dalo podnět samotné sídliště, které se svými tyčícími se věžmi v krajině bláta a hlíny zpustlé technickými pracemi působí obrovsky a majestátně, ale všechno je v lidech. (12.07.2009)

Herdek jak mi tohle mohlo uniknout? Část dětství jsem strávil na rozestavěném Jižním městě, takže tímto filmem jsem se vrátil hooodně back... Kdo nezažil, nemůže ani zdaleka tušit jak Chytilová vysekla nadčasovou věc. Husákovi děti se draly na svět hlava nehlava a mladí neměli kde bydlet. Panelová sídliště měla problém s nedostatkem bytů vyřešit. Leckdo se pak stěhoval do paneláků, kde ještě na zdech zasychala barva... Nezapomenu na tu ,,vůni'' lepidla na linoleum na chodbách, na ty hry s kamarády ve skružích a mezi složenými panely... Na všechny ty bunkry. Nezapomenu ani na to bahno připomínající Verdun za první světové války, kdy se dalo po rozbahněné zemi mezi domy chodit jen po prknech a podlážkách, pokud vůbec někde cestu takto upravil... Chodníků nebylo a zimní přesun k často daleké autobusové zastávce rozmoklým terénem občas připomínal složité manévry. Maminy ale srdnatě se skutečnými socialistickými cadillaky kočáry značky Liberta s průhledy v bocích projížděly cesty necesty až mohutná péra kočárů skřípala... Dnešní zhýčkaná mládež by tohle jen těžko dala, už slyším všechny ta stížnosti... A tehdy za to lidé byli vděční! Leckdo totiž stále bydlel ještě v sedmdesátých letech s rodiči což v případě přivedení manželky domů musel být docela masakr už jen v rámci intimního soužití natož když tchýni nevěsta nevoněla.. :-) ! Ústřední postavou filmu vlastně stařeček, který je pozván dětmi aby žil na sídlišti s nimi v pohodlí moderní domácnosti. Ten při bloudění a hledání správného paneláku potkává různé obyvatele sídliště a na jejich konání mnohdy podivné či nepochopitelné nahlíží selským rozumem starého člověka z vesnice. Nakonec poznává, že toto pro něj není... Tím vlastně nastavuje Chytilová kritické zrcadlo celému tomu mumraji se socialistickým bydlením na panelovém sídlišti se vším co takové sídliště sebou neslo. Od šílených životních podmínek během dekád zuřivého budování, problému se závadami v bytech po vzájemné se odcizení lidí, kteří často ani neznali své nejbližší sousedy. Čím jsem starší, tím mi paní Chytilová více chutná ! Dávám tedy za 4 panelové stěny. * * * * (21.10.2020)