Pytel blech

Vtipná sonda do života dívek nejmenovaného textilního závodu. Rozhodně oceňuju ten nápad s novickou, která nám pomocí očí (resp. kamery) zprostředkovává dění kolem sebe a své samozřejmě dělá i její svérázný komentář (okořeněný nářečím). Některé zábavné scény či pasáže, jako např. povídání o filmu, debata o vojně, či „tribunál lidu“ opravdu stály za to. A přestože jsou snad všechny dívky pěkně potrefené slepice, stejně diváka baví poslouchat jejich praštěné mudrování. Za mě to budou silné 4*. „Prosím, pozor děvčata! Nevyklánějte se a nebavte se z oken. Není to hezké a vy to nemáte zapotřebí.“ (31.05.2014)

Cinema vérité sice nabízí velmi bohaté možnosti zkoumání reality a dané problematiky, ale pokud sebeschopnější režisér(ka) vypustí kameru do slepičího kurníku, kde navíc i estetická stránka zkoumaných objektů za moc nestojí, omezuje se rázem výpovědní hodnota pouze na bláznivé vychrtlé formalisty v upnuté košili nebo na feministky vzpomínající na zlaté komunistické časy internátů a trvalé. Ať se na to dívám, jak chci, nic pro mne... (25.01.2017)

Hraný dokument, hmmm. A jak by vypadal ten nehraný? To by mně fakt zajímalo.Bylo by to asi moc pékné tóčo. To by ten pytel blech taky paní režisérka nemusela vůbec pochytat. Když je někde víc holek pohromadě, tak je to vždycky mazec. Kamera a objektiv foťáku snese všechno. Pobavila jsem se a zavzpomínala na svoje školní léta, ale na intru jsem nebyla. (01.02.2017)

Tenhle středometrážní film vlastně ani nevypadá jako hraný, což je poklona hlavně pro paní režisérku. Ta na vyvolání tohoto efektu cíleně pracovala, mimo jiné použitím nehereček a improvizovanými dialogy. Možná vás ty holky budou svým rozjíveným chováním štvát, ale to už je na vás. Dialogy jsou většinou o banalitách, což také přispívá ke zdání autenticity, kterou jinak vytváří hlavně výborná práce kameramana Jaromíra Šofra. (12.07.2013)

Nevím, jestli by Chytilové v tehdejším Studiu populárně vědeckých filmů prošel dokument z téhož prostředí. Zřejmě by se musela zřeknout neadoračního vykreslení autorit, k nimž je kamera mnohem méně empatická než k dívkám (při domluvě soudruhů a soudružek chvíli hledí kamsi do stropu). Zvolenou formu hraného dokumentu považuji za ideální. Autentické jsou děvčice svým „kurnikšopováním“ i svým jednáním (neoblíbené prominentce klidně vybílí balík s proviantem). Kamera tupě nekouká z kouta, chová se jako jedna z postav, ke které se ostatní hrdinky otáčejí a vtahují nás tak do svého spikleneckého kroužku. Vychovatelé jako kdyby na druhou stranu kameru, tedy Evu, ani neviděli, a nemohli tudíž ovlivňovat svůj výsledný obraz, čímž režisérka poměrně jasně prozrazuje, na čí straně stojí. Film ale zároveň znejasňuje, jestli je více dokumentem, či tragikomedií. Znaky toho prvního nese mimoobrazový komentář, pronášený ale šepotem, takže může jít o dodatečně namluvené věty (tzn. o prvek dokumentaristický) stejně dobře jako o Evinu aktuální vnitřní řeč (tzn. o prvek filmu hraného). Nelze vyčítat formální neukotvenost filmu, jenž si s ní takhle vtipně hraje. 80% (06.06.2018)