Život a dílo skladatele Foltýna

Pavel Háša povýšil Čapkovu předlohu na nesmírně zajímavé drama plné napětí, emocí a epizodních příběhů, které směřují neúprosně z k základnímu Čapkovu záměru. Zatímco knížka se pro její kompoziční složitost čte mírně obtížně, televizní film plyne, také díky dokonalým hercům, logicky, srozumitelně, zajímavě. Stejně jako u Nerudových povídek se mi chce poděkovat Pavlu Hášovi za trpělivou a pokornou službu české literární klasice. (20.06.2009)

Velmi solidní a důstojná adaptace Čapkova posledního a nedokončemého románu, jehož tématem je jednak relativita a limity poznání lidského jedince (rámec a forma románu) a jednak otázka poctivosti a autentičnosti umělecké tvorby (ideově-tématická složka románu). Hášova inscenace se zaměřuje na druhou rovinu a vykresluje Foltýna (Foltena) jako politováníhodného a trapného hochštaplera, nýmanda, vykradače a člověka, pro nějž je umělecká tvorba pouhou pózou a umanutou manýrou a jemuž se nedostává poctivosti, trpělivosti a pohříchu ani talentu. (25.06.2013)

Čapkův poslední román se nám dnes nabízí v několika formách, tedy i v několika verzích: jako kniha, jako soubor PDF, jako rozhlasová hra (v režii a dopracování Olgy Scheinpflugové a Františka Pavlíčka) a jako film (režie Pavel Háša podle Pavlíčkova scénáře).  Co zvolit? Dám nejspíš přednost rozhlasové hře z roku 1963; tváře tu nejsou třeba, ušetřeme je pro facebook, stačí jen slova a jejich modulace (Ilja Racek mi sedí více než Viktor Preiss),  výpovědi a hudební koláž (hudba je tu původní, složilo ji šest hudebníku, mezi jinými i Petr Kotík). Hra je laděna z jedné strany jako satira a z druhé jako drama, přitom neopovídá ani Čapkově estetice a není ani zcela původní. Proč by ale Čapek svojí poslední práci (myslím si, že věděl, že je poslední) věnoval tomu, aby prokázal pošetilost a zatvrzelost jednoho umělce? Proč by chtěl opustil svůj kanon pronikavě vizionářkých děl, proč by měl oči stočit dolů, když se vždy díval dopředu? Proč by se věnoval malosti, když se vždy obracel k lidstvu? Nebo svou cestu neopustil a setrval na ní až do samého konce? Abychom se mohli něčeho dobrat, musíme pečivě vymezit skladatele Foltýna jako člověka a jeho místo v našem světě; ano v dnešním světě, protože Čapkovo dílo  (i v roce 1938, kdy Foltýna dokončil kafkovským gestem) směřuje k dnešku. Foltýn je iracionalista, popírá regulační funkci rozumu, upřednostňuje bouřlivé city, považuje se za nadčlověka (byť  ne-nietzschovského). Sbírá data (osobní údaje, slova a hudba), snaží se je třídil a využívat, jsou pro něj komponenty, které začleňuje do své práce. Samotná data kupuje, vymáhá je násilím, případně je krade. Foltýn je eklektik, vybírá, třídí, mísí a skládá (je přece skladatel) z cizího. Dílo, které vytváří není celistvé, i při menším zatížení se rozpadá. Přitom však má jakousi auru, pro níž žádný z "kritiků" ho není schopen odsoudit úplně, zůstává vždy něco, co by mohlo být dobré, kdyby... něco dobrého zůstalo. Foltýn či Folten může sloužit k označení naší dnešní struktury sociálního systému, našeho paradigmatu obecně, sám je typem "velkého manažera", slepě řídícího slepenec věcí, kterému se říká svět. Čapek tu vkládá poslední vzorek puzzle, někam mezi Absolutno, Bílou nemoc, Krakatit, R.U.R, Mloky a Makropulos. Čapek své dílo dokončil. (18.01.2024)

Nesnadná literární předloha největšího českého spisovatele Karla Čapka zůstala pro jeho předčasnou smrt torzem. To spolu s čapkovskou metodou "nasvěcování" pomocí svědectví postav blízkých Foltýnovi postavilo adaptátory před vděčný i nesnadný úkol zároveň. Zhostili se ho se ctí, dramatický tvar přesně odkryl složitý půdorys uměleckého i lidského mrzáctví hlavní postavy, zachován zůstal i fašizující odér, do nějž ho Čapek před sedmdesáti lety umístil, "zabalil". Herecké výkony jsou dalším podpůrným prvkem tohoto výkladu; v první řadě to platí pro skvělou kreaci Viktora Preisse. V jistém slova smyslu se tu podařilo prognózovat atmosféru druhé republiky v případě jejího dalšího možného pobřeznového pokračování. Toto nadprůměrné literární dílo by určitě zasloužilo svou digitální verzi. Umění srovnatelných kvalit totiž dnes určitě není nazbyt. (22.03.2008)

Čapkův román o ambiózním, leč netalentovaném skladateli Foltýnovi (inspirovaný mimochodem skutečnými životními osudy spisovatele Sabiny a skladatele Hörnera) je jedním z nejlepších a nejtragičtějších příběhů, jaké v české literatuře vznikly. Nicméně s debilním, příšerně amatérským scénářem Františka Pavlíčka (vzniklo to tuším paralelně s ještě o něco horší rozhlasovou hrou na scénář téhož autora), v podstatě nulovými prostředky, kamerou, která se snaží vykrádat Amadea a zvukem, se kterým vám jedna půlka urve uši a druhá je neslyšitelný nezřetelný šepot, lze i z něj vykřesat debilní televizní inscenaci, v níž se ztrapní i tak skvělí herci, jako Preiss, Abrhám (jehož postava mi přišla naprosto nelogická), Eben, Čepek a především tentokrát příšerný Lukavský. Poprvé v životě taky prohlašuji, že na masky se nedalo dívat, a to si takových detailů většinou nevšímám. Nezachovává to ani v nejmenším pozoruhodnou formu knihy, respektive zachovává, ale bez předchozího přečtení vám to nic neřekne. Jediné, co se mi na tom opravdu líbilo, byla hudba. Foltýnovy vlastní skladby jsou přesně takové, jaké by dle knihy být měly (a ono není nic jednoduchého vytvořit záměrně špatné dílo), filmová hudba v užším slova smyslu celkem věrně suplovala abstraktní atmosféru knihy, která se ztratila úplně. Zničenou myšlenku ale nedokázalo nahradit nic. (07.06.2009)