Alexandr Dumas starší

Že bych si nechal ujít minisérii výborného dua Jaroslavů Dudek, Dietl pojednávající o mém milovaném romanopisci, totiž autorovi legendárních Tří mušketýrů Alexandru Dumasovi starším, kterého si navíc s ohromnou sobě vlastní chutí zahrál nesmírně přesný a vpravdě skvostný Vladimír Menšík ?? Ani potřetí určitě ne !! Zvláště když Alexandr Dumas starší přes tu technickou nekvalitu platí za absolutní vrchol Dietlovy i tuzemské dramatické tvorby.. Mluvit zde o castingovém kiksu může jen blázen, protože Menšíka s kreolem Dumasem pojila i nepopiratelná vizuální podoba, mimo té řekněme třeba charakterové, když prostě slovo vypravěč ukazuje vícero svých významů.. Dokonale nadčasová záležitost, autentičtejší než život sám, která obnažuje pravdu o Menšíkově hereckém rozsahu a genialitě, byť herec film zkrátka sám nikdy neudělá.. Jak kdysi řekl E.F. Burian: "Dejte mi devět Menšíků a já rozbořím Prahu.." ;) (12.09.2015)

Koncert Dudka, Menšíka a Dietla. Tak jako Dumas říká, že král bude už navždycky takový, jakého ho on napíše, a ne takový, jak ho chtěla stvořit historie, stejně tak je pro mne Dumas takový, jako ho stvořili tito tři pánové. Ochutnáte-li libovolných deset minut, bezmála čtyři hodiny se k ničemu jinému nedostanete. (17.10.2005)

Pozoruhodný život rozporuplného vypravěče s nepopiratelným talentem a rozmáchlou rukou zanechal mimo rozsahem mimořádného a kvalitou krajně rozporuplného díla po sobě i pověst o pozoruhodné osobnosti. Hugův a Balzacův vrstevník inspiroval svou hravou neotřelostí a roztomile prezentovanou nezodpovědností k jednomu ze životních výkonů i dva často spolupracující Čechy Múzy Thálie. Oba Jaroslavové - Dietl i Dudek - se tužili a protože svým elánem nakazili i ty ostatní a podařilo se jim pro svůj záměr získat také knížete českých herců, letos dvacet let mrtvého Vladimíra Menšíka, vzniklo dílo, které dodnes vyráží dech. Dech ovšem vyráží i to, že tato bezriziková sázka jistoty na nadčasovou kvalitu dodnes nebyla digitalizována a převedena na DVD nosiče. Proč by také, když je impertinentně černobílá. Její přednosti ještě víc vyniknou při srovnání s filmovou verzí téhož námětu a stejného scénáristy i neméně dobrého režiséra Karla Kachyni nazvanou poeticky TAJEMSTVÍ VELIKÉHO VYPRAVĚČE. Ani dva Štěpánkové najednou nestačili na jednoho Menšíka. Mnoho někdy znamená také výrazně méně. (02.12.2007)

Menšík jako Dumas?! Trochu chyba castingu. Po technické stránce je to opravdu luxus hrůza. Černobílý obraz je nezřetelný a v mnoha fázích ztmavne. Ozvučení je též příšernost sama. Někdy je zvuk silný, někdy je slyšet jen polovina repliky, a napínat sluch mě opravdu nebavilo. Osudy slavného spisovatele dopadly tak, jak jsem předpokládal. Vytržené z kontextu a zkreslené a hlavně blbě zahrané a natočené. 10% (21.08.2013)

Jedno z nejlepších zpracování Jaroslava Dietla. V hlavní roli třídílného filmu se představí nespoutaný živel Vladimír Menšík a jeho ztvárnění Alenandra Dumase staršího je absolutně věrohodné, on ho ani nemusel hrát, on jím byl! V prvním díle přijíždí do Francie jako dvacetiletý mladík a začíná si podmaňovat francouzská divadla. Ve druhém díle je už jako čtyřicetiletý slavný spisovatel a dramatik na vrcholu své kariéry a peníze, které vydělává, ihned mizí za jakýkoliv rozmar, který si Dumas usmyslí. Představuje se zde i jeho syn v podání Jana Kačera, kterého začíná učit psát. Nekončící večírky, pití, krásné ženy, ale vše Dumas vyvažuje obrovskou pílí a hned od časného rána už sedí za stolem a píše a píše. Třetí díl zahrnuje posledních pár let Dumasova života, kterého se za žádnou cenu nechce vzdát a stále si namlouvá, že ho stáří nedostane a snaží se stále psát, jezdit z divadlem po vesnicích, chodit po večírcích bavit šlechtu svými historkami, až tento neskutečný bohém umírá v posteli u svého syna. To, co předvedl Vladimír Menšík nejen na smrtelné posteli, bylo absolutní herectví, kdy se do své postavy opravdu ponořil, souzněl s ní a úplně se jí podřídil. Myslím, že ji ani nemusel tak hrát, Vladimír Menšík měl s Alexandrem Dumasem společnou stejnou náturu, kdy oba do poslední chvíle života chtěli bavit lidi a chtěli, aby je lidi měli rádi a nezapomněli na ně. U obou představitelů to tak dopadlo a v srdcích lidí, kteří je měli rádi zůstanou po několik generací navždy. Ještě bych citoval věty Alexandra Dumase z konce druhého dílu, které říká svému synovi, o tom, kdy o sobě může člověk prohlásit, že se stal spisovatelem. " Až budeš moct psát každý den; ne, líp, až budeš muset psát každý den, v jakékoliv situaci, ať už na slavnosti nebo na lodi, v bitvě nebo milostném rozpoložení, ve strachu i v radosti, v bolesti, ale i ve vítězství, potom o sobě můžeš říct - jsem spisovatel. " A o tom to celé je!!! (11.01.2017)