Dar od zlého kouzelníka

Konečne sovietska rozprávka, v ktorej nedominuje humor a vychádza z pôvodnych ruských bájí. Síce sú tam dve kvázivtipné postavy strašiakov, ale tie sú našťastie iba do počtu. Kúzelník, či skôr ježibábel je typická postava starých ruských rozprávok, v našich končinách už menej častý. Rozprávka je pekne dobrodružná, miestami má dobrú, takú mytologickú atmosféru a aj kvôli menšej stopáži nestíha nudiť. Menšie chyby a zjednodušenia tu síce sú, podobne ako v iných sovietskych rozprávkach, ale vadia menej, pretože vždy sa niečo deje a dej pekne postupuje dopredu. Rozprávka je preto pre deti ako stvorená - zaujme, poučí a na konci (ako vždy) víťazí dobro. (06.01.2023)

Podle některých komentářů by se mohlo zdát, že sledování téhle pohádky je doslova hororovým zážitkem. Já jsem rozhodně u jejího sledování nijak netrpěl, nicméně musím uznat, že by pro české děti mohla být přece jenom příliš temná. Ruské děti asi musejí být odolnější. Co jinak dodat? Skvělí herci, skvělá hudba a dobrá režie - prostě klasická ruská kvalita v tomto žánru. Navíc tenhle film nemá moc dlouhou stopáž, tudíž české zhýčkané děti nemusí trpět zas tak dlouho. 90% (05.02.2015)

Rok potom, čo som sa narodil, natočil režisér Boris Rycarev v Sovietskom Zväze rozprávku "Dar od zlého kúzelníka" (Подарок черного колдуна). Ja som tento snímok prvý krát zhliadol až o štyridsať päť rokov neskôr. V čase, keď mi je šialenou, fanatickou, mainsteamovou propagandou vtĺkané do hlavy, že všetko ruské je zlé. Ja som však voči tomuto štekotu besných antiruských psov ľahostajný, a preto som si s chuťou a radosťou pozrel túto slovansko mytologickú, pochmúrne poetickú, fantasy rozprávku. Bolo to dobre natočené, atmosferické a chvíľami aj strašidelné. Bol to pre mňa veľmi príjemný divácky zážitok. Príbeh o čistej láske údatného Ivana a krásnej Vasilisi, ktorú im chcel skaziť podlý kúzelník, ma zaujal, postrašil a i emocionálne obohatil. Preto vám ho vrele odporúčam, a oceňujem ho plným počtom hviezdičiek. ***** (12.12.2023)

Že je pohádka poněkud ponurá by mi zas až tak nevadilo (ostatně u sovětské produkce to býval poměrně častý jev), nicméně mi zde vadila přílišná psychodeličnost provázející pohádku od začátku až do konce. Po celou dobu hrály hlavní roli čáry a halucinace, až by divák nabyl dojmu, že požil trochu z těch muchomůrek, jež Ivanovi a Vasilise nabízel ten záhadný děd. Některé scény doprovázené monology Matrjony na mě působily jako zfilmované balady od Erbena. Zastávám názor, že v každé pohádce by měly být alespoň některé pasáže realistické a zde platí, že čeho je moc, toho je příliš. Zkrátka na 60 minut toho čarování bylo nadmíru. I ty role strašáků mi připadaly nadbytečné a vyjma jediné kratičké scény, kdy Ivana okřikli, že se cicmá s jinou neměli využití. Sic půjdu proti proudu, nicméně uděluji této zvláštní pohádce pouze velmi slabý průměr, tj. 2 * a 40%. (02.05.2022)

Kouzelnice Matrjona si mateřství užívala celý den až do odpoledne, to už Vasilisu nechala vyrůst natolik, že jí mohla přenechat domácnost a jít někam tančit kolem ohně, cvičit se v letu v hmoždíři, nebo se věnovat jiným zájmovým činnostem. Vasilisa neomylně otevřela jedinou skříňku, kterou otvírat neměla. Je to marný, je to marný. Tisíckrát dětem řeknete, co nemají, nechte jim to na očích, stejně si ty sirky vezmou. Tady to byly jen čarovné šaty. Buďte opatrní na svá přání, někdy se mohou i vyplnit. V závěru Vasilisa stárne tak, jako na začátku pohádky, ale najednou to její matičce vadí. když dva dělají totéž, není to totéž, tentokrát za to může zlý kouzelník. Jo, láska dělá vrásky a může zabíjet. I v pohádkách. (24.03.2012)