Jatka č. 5

Knihu Kurta Vonneguta jsem nečetl, snad proto jsem měl z tohoto žánrově originálního filmu velmi pozitivní zážitek. Originální děj, nekonvenční výstavba děje, žádné herecké hvězdy, skoro bych ani netipoval, že jde o americký film, ačkoliv přeci jen tohle je ta slavná éra Nového Hollywoodu, ovlivněna mj. evropskou novou vlnou 60. let, která vzniku podobně netuctových snímků přála i v největších hollywodských studiích. Příběh hlavního hrdiny odvíjející se v několika linkách od válečného dramatu z minulosti až po meziplanetární sci-fi ve víru budounosti skrývá i po obsahové stránce nejeden působivý či zajímavý moment, ale hodně stojí na nevšedně pojaté psychologické stránce, založené na vnitřních asociacích, kdy se během pár dnů uprostřed psaní knihy, oslavy či setkání s rodinou vynořují v mysli bývalého válečného hrdiny (přes vší tu hrdost k jeho osobnosti navěky poznamenaného válkou i nejedním negativním prožitkem) jiné situace, nejrůznější vzpomínky, přeludy i představy. Nad rámec záměru tvůrců musím dodat, že tahle žánrová směs plná satiry, dramatu a hlavně asociací dokázala nejednou na mě nevšedně působit tím, jaké různé asociace vyvolala ve mě... a tak jako v rámci příběhu tvůrci přetrhli hranici mezi motivy 2. světové války a života na mimozemské planetě, tak se pro mě přetrhla i hranice mezi zahraničním a domácím prostředím, resp. mezi americkou a československou kinematografií, když najednou mohu s cestujícími vojáky a generály spatřit (byť v roli německých Drážďan) notoricky známé pražské uličky či Starý Most, z ničeho nic narazit v americkém snímku na známého hereckého představitele německých pohlavářů z čs. válečných filmů Otto Ševčíka nebo vidět snovou scénu přednášky zasazenou do slavné ústřední haly Právnické fakulty Univerzity Karlovy (do které jsem sice sám nikdy nevkročil, ale jejíž vzhled mi silně utkvěl v paměti, mj. taky z jedné působivé snové scény, z jiného filmu Taková láska...). Kouzlo nechtěného tady spočívá v tom, že George Roy Hill nejspíš netušil, že film po mnoha letech od svého vzniku uvidí i čeští / slovenští diváci, mezi něž se v době vzniku zřejmě nedostal, a pro vybrané diváky tak může dostat skrze asociativní formu i další rozměr. Tak či tak mě Jatka č. 5 hodně upoutala od samého začátku, byl jsem zvědav, kam se postupně děj v několika linkách vyvine, a udržela si mou velkou pozornost až do konce. Akorát mi přesto něco silnějšího chybí, díky čemuž bych dal plný počet. Možná výjimečnější atmosféra v tom téměř tuctovém romantickém závěru nebo silněji rozpracovaná myšlenková vrstva, kterou dle zdejších komentů nejspíš knižní předloha obsahuje, ale film jakoby ty působivě podané myšlenky občas postrádal. [85%] (02.02.2022)

Prostor pro střízlivě přesvědčivého M.Sackse. Výsledek téměř nutně trochu zaostává za plasticitou předlohy, čemuž přispívá mj. trochu samoúčelně působící rytmus časových střihů. Přínosem výslednému vizuálnímu stylu je Ondříčkův vklad, včetně složené pocty do mlžného oparu zahaleným pražským scéneriím (nábřeží, věže, mosty, Strahov, orlice Goethe institutu i holešovická jatka), téměř výhradně zastupujícím válečné Drážďany, jejichž bombardování autor námětu Vonnegut sám zažil a opakovaně se ve své tvorbě k tomuto tématu vracel. Nadčasová Bachova hudba, symbolizující stejně dobře vesmír, lásku, víru, osud i nesmrtelnost, tentokrát v přednesu G.Goulda, zdůrazňuje rovinu křesťanské symboliky příběhu. (16.04.2012)

Ambiciózny fail režiséra dokonalých peciek ako Podraz alebo Butch Cassidyho a Sundace Kid. Má to super námet, peknú kameru ( Ondříček), efetekný strih, zopár výborných scén ale niečo sa muselo stratiť v preklade resp. adaptovaní knihy pretože úplne tomu chýba nejaký drive, je to občas úplný bizar, takmer všetky postavy sú úplne nesympatické a koniec je už úplné WTF 6/10 ale skutočnosť, že som na tom trikrát zaspal dáva tušiť, že fanúšikom Jarmusha alebo Kusturicu by sa to teoreticky mohlo páčiť (08.04.2015)

Takhle to dopadne, když svébytné dílo vezme do ruky nějaký upocený řemeslník s americkým patriotismem v srdci a vše, co je v románu ironické a sarkastické, se pokusí převést na div ne slapstickové prvky. Není divu, že Vonnegut proti adaptaci později protestoval (navzdory tomu citátu tupě převzatému na Wikipedii) - absolutně neodráží to, oč mu v knížce šlo. Tedy o jistou nepříjemnou, byť jemnou, kritiku americké politiky a toho cukrkandlového života, který je v přímém rozporu s tím, co lidé zažívali a zažívají. V České republice bychom také mohli mluvit o mnoha Američany prý omylem vybombardovaných městech, kdy se strefovali nejen do cirkevních památek, ale i civilního obyvatelstva. Dodnes si Američani stojí - přes veškeré práce historiků i mnohá svědectví - za tím, že ta jatka, která provedli v Drážďanech, jsou ospravedlnitelná. Kurnik, nejsou. Nejsou, stejně jako americká jatka v Hirošimě a Nagasaki, nebo v nedávné době v Jugoslávii, kde povraždili hromadu civilistů, po nichž průměrná, tlustá Američanka za svůj dlouhý, pitomoučký život ani nevzdechne. Pan režisér měl zůstat u jednoduchých příběhů s černobílými postavami zlodějíčků, to mu šlo, ale tady by se musel dopustit hlubšího myšlenkového uvažování, na což evidentně neměl kapacity. Celá ta scéna odklízení mrtvol pak bohužel působí chladně jako psí čumák, i když se Ondříček snažil, seč mohl. Taky vydávat za Drážďany Prahu a starý Most nebylo moc chytré vzhledem k tomu, že se vypráví o východní Evropě, tudíž mohl tušit, že Východoevropané tak nějak ten švindl poznají a nemusejí jej akceptovat. Jo, a kam zmizel kurnik šopa Kilgore Trout?! Ostatně v knize i ta linie s mimozemšťany má daleko větší přesah. Podle mne je filmový přepis prostě povrchní a klišovitý, bez jemných nuancí knihy a jejích filozofických přesahů. Asi jako kdyby někdo vzal dejme tomu knihu Želary a natočil ji jako milostný příběh stylu červené knihovny z války... Oh, wait... (24.02.2021)

Osobně moc nemusím filmy, které jsou vyprávěny na přeskáčku a nejsou chronologické, ale tenhle je výjimkou. Tady totiž to zdánlivě nahodilé střídání záběrů z různých časů má totiž nějaký řád a smysl. Mnoho toho, co vidíme, jsou vzpomínky a myšlenky hlavního hrdiny - vzpomínání na hrůzné chvíle 2. světovou války a s tím spojené uvěznění a bombardování v Drážďanech, následný návrat zpět domů, který ale zase po čase kazí ten fakt, že je zde nová válka, studená a pak i scény a sekvence z planety Trafalmador, která pro něj symbolizuje nějaké to duševní štěstí, kterého se mu v tomhle světě tolik nedostává, obzvlášť když je stále válka. A všechno to spolu souvisí, stačí říct jediné slovo a hlavnímu hrdinovi to okamžitě připomene vzpomínky z války. Nebo z fiktivní planety Trafalmador. Každopádně, ačkoli film nemá zrovna optimistický námět, hodně se mi líbilo jeho poselství říkající, že si máme užívat těch dobrých chvil, co v životě máme a ty špatné nějak přejít. Úplně na konci je i poselství s rodinou, které ale ještě nepůsobí provařeně. Ale musím uznat, že se mi ten film líbil, moc jsem se u něj nenudil (jen některé scény mi přišly zbytečně natažené) a nějakou zajímavou myšlenku to mělo a taky si myslím, že to je dobře natočené a dobře sestříhané, protože tu ty záběry skvěle navazují. Knihu jsem ale nečetl, takže nemůžu posoudit. Slabé 4* (12.11.2019)