Radžio no džikan
Welcome Back, Mr. McDonald
Režie:
Kóki MitaniScénář:
Kóki MitaniKamera:
Kendži TakamaHudba:
Takajuki HattoriHrají:
Kjóka Suzuki, Tošijuki Hosokawa, Kaori Momoi, Ken Watanabe, Akira Fuse, Keiko Toda, Jošimasa Kondó, Masahiko Nišimura, Tošiaki Karasawa, Šundži Fudžimura (více)Obsahy(1)
Tato japonská komedie se točí kolem vysílání rozhlasové hry Žena osudu, kterou napsala Miyako, žena v domácnosti, jež vyhrála v soutěži a uvedení hry je její odměna. Je to jednoduchý příběh o románku v rybářské vesnici, ovšem těsně před premiérou hry se Nokko, herečka v hlavní roli, rozhodne, že její postava by měla být amerického původu se jménem Mary Jane. Jenže to vyžaduje nemalou změnu ve scénáři a jen několik hodin před prvním odvysíláním dá vedení rádia souhlas ke změnám. Jenže pak si vzpomene Nokkin kolega, že by jeho postava měla být také z Ameriky a chce ji pojmenovat Donald McDonald a Miyako spolu s producenty začíná šílet! Nenechte si ujít povedenou frašku i zlou satiru japonské a americké kultury. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (11)
Přepisovat scénář za běhu se nemusí vždy vyplatit. Přesvědčil se o tom už Jíša, kterému přepsali jeho Trhák, přesvědčí se o tom i mladá autorka Miyako Suzuki. A právě českou klasiku měl zřejmě nakoukanou Koki Mitani. Zaměnit kulisy z filmového štábu na živé provedení rozhlasové hry přidalo do schématu asijskou nostalgii. Zaplnil studio absurdními postavičkami (zde se najde spousta styčných ploch s naším Trhákem či Životem v oblouznění) a nechal je samostatně žít. Škoda, že jsou někdy příliš vidět divadelní kořeny režiséra, který nechává herce totálně přehrávat. Jistě záměrně a úmyslně, ale mě to stoprocentně nesedlo. 70 % ()
Suverénní vítězství filmové formy nad divadelní předlohou. Ač podle hry od pana režiséra samotného, film vůbec netrpí divadelní strnulostí. Akční švenky, ejzenštejnovské kompozice (tvář z profilu zabírající polovinu záběru), vertigo efekt, prudké nájezdy a další vychytávky brání naší pozornosti v ochabnutí. Díky nápaditému zpracování se tvůrcům podařilo vytvořit na malém prostoru nečekaně velké drama s mnoha přesahy za zvukotěsné zdi nahrávacího studia. Vítejte zpět, pane McDonalde (nevím, co znamená původní název, ale podobnost toho českého s názvem slavné španělské komedie „Vítáme vás, pane Marshalle“, je výstižná) začíná jako satira o možných důsledcích japonské úslužnosti, o zkázonosnosti módního poameričťování a o úskalích kolektivní umělecké tvorby, kdy chce být každý autorem. Jeden ústupek spouští na způsob efektu motýlích křídel sérii událostí, které mění příběh z něčeho pevně daného v proces s neodhadnutelným výsledkem. Zatímco druhá třetina je především ztřeštěnou komedií, založenou na dokonale organizovaném chaosu, v závěru film zvážní a konečně popostrčí do popředí dosud upozaďovanou autorku. Obsahově podobné scény jsou v takřka epickém finále odlišně „kódované“. Stačí změna hudebního podkresu a z frašky se stává heroické drama. Tuto patetičnost si ale režisér dobře uvědomuje a nebojí se ji ve vhodný okamžik shodit (třeba prostřednictvím senzitivního kamioňáka, kterého si zahrál Ken Watanabe). Jako bonus vám tenhle stylisticky proměnlivý malý velký klenot poskytne návod, jak vyrobit ohňostroj, který vás nebude nic stát. 80% ()
Sugoi desu ne! Tak dobre som sa nenasmial už dávno! Fantastická japonská komédia o dramatizácii scenáristickej prvotiny ktorej autorkou je bežná žena v domácnosti do podoby rozhlasovej hry. Prevedenie scenára do želanej podoby nie je však také jednoduché, ako sa zdá, hlavne keď si hviezda v hlavnej úlohe zmyslí, že jej postava musí byť Američanka, a v okamihu sa zo snahy o kvalitnú hru stáva fraška. V jednej z vedľajších úloh vystupuje aj Ken Watanabe, známy vďaka filmom ako Počiatok, Batman začína, Posledný samuraj či Listy z Iwo Jimy. ()
Skvělá japonská komedie připomínající Čapkovy hříčky "Jak se točí...", ale dovedená do bláznivých absurdit. V žádném okamžiku film neztrácí humor, ani vynalézavost a spád. Výteční jsou herci, kteří se na první pohled sami baví. Malinko vadí jen ohromné množství dialogů, takže titulky komplikují sledování hereckých kreací. ()
Málokedy sa znižujem k jednoslovnému komentáru, ale v tomto prípade urobím výnimku: KRAVINA. Žiadnym iným slovom nedokážem opísať svoje zhnusenie na touto trápnou komédiou, pri ktorej sa mi na tvári neobjavil ani náznak úsmevu. Možno, keby to nakrútili kedysi vo Francúzsku alebo Taliansku? Ale to japonské poklonkovanie, ktoré v iných japonských filmoch bezproblémovo tolerujem, ma rozčuľovalo do nepríčetnosti. Jediné, čo ma ako tak zaujalo, bola postava starého ruchára. Inak dopozeranie toho filmu považujem z mojej strany za číry masochizmus, ktorý by som nemal podceňovať. ()
Existuje celkem dost filmů ze zákulisí divadelních představení, televizních pořadů či natáčení filmu, ale mimo část Švankmajerova Hmyzu si nevzpomínám snad na žádný film o přípravě, realizaci a vysílání rozhlasové hry. Takže o to víc mě úvod dalšího filmu z dílny Kóki Mitaniho potěšil netradičním tématem a prostředím. Bohužel to také byla jedna z mála věcí, co mě na této údajně geniální satirické komedii skutečně potěšila, protože záhy nastoupil poněkud mdlý styl, do něhož se dlouho ne a ne dostat. Stejně jako do zpočátku rafinovaně skrytého humoru, který se později proměnil v neskrývanou frašku plnou často nevtipně bláznivého humoru s vesměs trapně strojeným podáním. Jako jeden z mála světlých bodů jsem vnímal herce namlouvajícího titulního Donalda McDonalda (dle titulků Takehiko Ono), který na mě svým vystupováním a projevem působil i výjimečně vtipně coby Japonec ponášející se povahově na osobnost hrdého amerického občana. Jinak když se dívám na zdejších 81% a převažně nadšené komentáře, nevím, zda je chyba ve mně a nedokážu se naladit na styl konverzačního humoru v podání Japonců, ale už druhý večer po sobě šla velká část humoru viděného Mitaniho filmu mimo mě... a to jsem si po tolik skvělé Vysoké školy smíchu myslel, že KM bude tvůrce přesně pro mě – teď začínám mít spíše pocit, že Vysoká škola smíchu zůstane pro mě z jeho tvorby spíše světlou výjimkou. [50%] ()
Celou dobu mi snímek přišel jako průměrný film s lehkými prvky komedie, postupně snímek nabírá na obrátkách a zátáhne člověka do děje. Příběh se odehrává v rádiu, kdy byl vybrán scénář ze soutěže a připravuje se na půlnoční live vysílání. 70% ()
Rezieser a scenarista Koki Mitani je v Japonsku hviezda, jeho posledny film Suite Dreams s 50. mil. dolarmi zarobenymi bol tretim najuspesnejsim jap. filmom roka 2006. V 1997 bola situacia podobna, Mitani sice nebol tak velkou celebritou ale po uspesnej kariere komedialneho a televizneho divadelnika to mal lahsie, nez ini debutanti. Pri sledovani dobrych filmov zo zakuliasia filmoveho biznisu musi mat clovek dojem, ze bez niekolkominutovej nestrihanej uvodnej sceny to nejde. (the player, who is camus anyway) Mitani ma rad dlhe zabery, je to sucast jeho divadelneho vnimania, kde ziadne strihy nie su. Welcome back Mr. McDonnald je jemnou komediou a pardiou japonskych zvykov, podobne to robi napr. J.Itami. Na rozdiel od Itamiho je vsak Mitani menej japonsky, prilis sa vzhliadol v Billovi Wilderovi, prilis miluje anglicku a americku divadelnu scenaristiku. Ono to vsak nie je na skodu, skor naopak. Tam kde Izami zostava japonsky japonsky, Mitani dokaze japonskost podat pristupnejsie. Forma genialna, obsah jednoduchy - natacaie rozhlasovej hry sa moze pekne zopsut, ak sa v zivom vysielani zacne menit scenar. Mitani sikovne napisal scenar na zaklade vsetkeho, cim ako scenarista musel v zivote prejst. ()
Je to neuvěřitelný film. Ptáte se čím, a přitom odpověď je tak jednoduchá až je složitá. Příběh se najednou odehrává v sedmi dimenzích. Ano, je tam zároveň sedm různých pohledů. Dovedete si to vůbec představit? Sedm je hrozně moc. Asi je každý nenajde, a tak je zde napíší: 1. Filmová- příběh se odehrává ve filmu, jsou to filmoví herci tak jako jejich gesta. Herci jsou, ale tak dobří, že nás zároveň přivádějí do dimenze druhé, dimenze divadelní. Ano rozhlasový herci musí hrát divadelně a vlastně ještě daleko víc, neb jejich obličeje nikdo nevidí. Tady to herci zahráli sto procentně a to divadlo z toho bylo cítit. 3. dimenze, je dimenze režijní a scénáristická. Je zde krásně znázerněno, co se děje se scénářem a příběhem během natáčení. Sám jsem si to zažíl při svém prvním filmu a mohu vám říci, že to není nic pěkného. Ze začátku máte ideu, věříte jí a těšíte se, jak jí ztvárníte. Ale záhy se ta idea rozplyne jako raní mlha nad loukou plnou rozkvětlých květů. Je to vlivem všech (hlavně producenta). Oni to nemyslí nijak zle. Snaží se posunout příběh někam dál, ale né vždy je to správný směr. 4. dimenze, sociologická, je pravdívá. Pozorný divák, obeznámený s trochou Japonska pod povrchem to krásně uvidí. Herci, což je taktéž neuvěřitelné, dokáží najdenou hrát na dvou sociologických frontách. Oni jemně balancují mezi tou japonskou a americkou (pozor! jak si jí představují, že vypadá). Japonská je ta, co se snažila vše vyřešit k dobru společnosti a postavení. To je ta, co měnila ten příběh nejvíce, kvůli hercům, producentům, režisérům apod. Zato americká se snažila, projít vše se zábavou a s dobrým koncem, znovu upozorňuji, že je to jen japonský pohled, není taková realita. 5. dimenze, divácká, zde byla sice spíš pro pobavení, to byl ten řidič kamionu, ale když se nad tím zamyslíte, ve kterém filmu tohle uvidíte. Navíc když si to spojíte s tím nádherným koncem, tak vám vyjde, že tam měla svou jasnou roli, to co ten řidič udělal, bylo neuvěřitelné. Řekněte, kdo z vás tušil, že vyřeší jeden z těch nejtěžších problémů jaké tam nastaly, jestli to má všechno smysl. 6. dimenze, moje nejoblíbenější, technická. Vám nepřipadalo zajímavé a zvláštní, jak tam prováděli zvuky? Mě to nadchlo a ten finální orchestr, jedoznačně famózní. 7. dimenze, příběhově-dějová, tam taky je, ten příběh se vzhledem k těm ostatním šesti dimenzím taky odehrává. A není vůbec špatný. To vše a moje dojmy. Moje nejoblíbenější postavy byly ten zvukař a ten majitel obchodu. Nejlepší věta byla pronesena, když jim v raketě došlo palivo, to jsem se smál až na zem. No je tu konec a já vám mohu jen popřát hezký filmový zážitek z tohoto neuvěřitelného díla. ()
Na první pohled jen hřejivá, trochu bláznivější, oddechovka, na pohled druhý skvěle napsaný a natočený komediální masterpiece. Film je unikátní svým skvěle dávkovaným humorem, ten je naprosto výhradně konverzační ala klasické ztřeštěné (screwball) komedie a i přes svou ulétlost se vyhýbá lacinějšímu slapsticku. Chytlavý scénář nenechá vydechnout a do 103 minut toho vtěsná opravdu spousty. Brilantní výkony napříč početním obsazením. Pobavá i jediná současná hollywoodská star Ken Watanabe v malé ale přesto skvělé roli truckera. ()
Ačkoliv lze bez problému poznat, že jde o filmové verzi divadelní hry, nic to nemění na skvěle napsaném scénáři, který se nebojí satirizovat japonskou společnost i skutečně bavit promyšlenými a vygradovanými vtipy. ()