Jana Eyrová

Toto filmové zpracování slavného románu se mi vůbec nelíbilo. Styl starých černobílých amerických filmů mi nevadí, ale toto romantické drama občas zavánělo hororem, evokovalo třeba Psa baskervilského a vůbec mi nepřišlo romantické. Orson Welles mi také vůbec neseděl a ve srovnání s verzí z roku 1996 tento film zcela propadá. Hudba: Bernard Herrmann (07.07.2010)

Nebudu lhát, trošku jsem se toho filmu bála, jelikož předchozí filmy, ve kterém Orson Welles hrál nebo je režíroval mě až tak nezaujaly, ale naštěstí tohle je výjimka. Joan Fontaine byla pro roli Jane Eyre narozená, viděla jsem ještě další dvě filmové adaptace, ale Joan byla ze všech nejlepší, věřila jsem jí každé slovo, gesto, každý pohled. Orson Welles byl zase přímo stvořený pro Edwarda Rochestera, na začátku mi byl silně nepříjemný svým chováním, ale postupem filmu jsem se do něho zamilovávala stejně jako Jane Eyre. Příběh krásně utíká, velice na mě zapůsobil i černobílý obraz a potěšila mě přítomnost malé Elizabeth Taylor. Za mě se jedná o nejlepší filmovou adaptaci Jane Eyrovou. (02.12.2017)

Klasické spracovanie známeho románu, ktoré sa okrem záveru drží predlohy. Postavy sú fajn, charizmatický Welles nesklame, síce ani Joan Fontaineová, ale hlavnou hrdinkou mala byť predsa predstaviteľka nepríliš krásneho zovnajšku, čo v tomto prípade jednoznačne neplatí a Joan je napriek zvolenému účesu krásna žena. Kedže ide o klasické - štúdiové - spracovanie, dôraz sa kladie na mnohopočetné a kvetnato vypovedajúce dialógy. Predstalen dávam prednosť neskorším a 'tichším' spracovaniam. Každopádne, tento snímok je tiež nadpriemerný, navyše aj atmosferický. (05.05.2016)

Fascinují, zatímco jsem cele pohrdla už čtyřmi verzemi adaptací Jany, pátá se zdá být osudovou. Nečekala jsem to, ale výhradně ateliérové řešení vyšperkované hereckými výkony Wellese a Fontaine, v mizanscéně nešetřící umělou mlhou a variovaným klasickým tříbodovým osvětlením, je tím pravým ořechovým. Stavby s nádechem raně viktoriánské epochy zahalené do primárních atributů gothického románu jsou velmi příjemné. Zároveň vynalézavá dramaturgie dělá v románu zcela zásadní škrty, zatímco potřebné kapitoly cituje takřka doslově. Už nikdy víc žádné hlouposti o nabití dvojího majetku, ztraceným strýčcích a nově příchozích sestrách. Už vždy jen dokonalá malá Elizabeth Taylorová, dokonale stoická Hillary Brooke a rozkošná a přesto nevtíravá Margaret O'Brien. Zápletka se Spanishtownem zůstala nepřeexponovaná a hlavně tu také nezbylo místo na kýč v podobě scény s cikánkou. (01.10.2012)

Šíleně poplatné době vzniku, ale díky bezmála hororové atmosféře proklatě zábavné. Té je z velké části dosaženo relativně konvenčními prostředky (stínohrou, působivými gotickými kulisami, mlhou a větrem hnanými temnými mračny), nicméně největší díl děsivosti spočívá na Wellesových rozložitých bedrech, který si zde střihl dalšího z rozmanité galerky svých sadistických manipulátorů. Jeho Rochester se pevně vryje do paměti. Na scénu nastupuje zpravidla tak, že se vynoří ze stínu (nejlépe v detailu tváře), zpoza rozvalené zídky, vztyčí se z mlhy jako Drákula, nebo odněkud vyskočí s dramaticky vlajícím pláštěm za doprovodu hřímajících žestů. V mizanscéně se vždy - jako zachmuřený démon, jako temná, nedobytná věž - hrozivě tyčí nad chudinkou vzlykající Joan Fontaine, koulí očima, do kterých je mu namířeno bodové světlo, takže se zdá, že mu v nich poskakují ďábelské plamínky a repliky odříkává monotónním barytonem, který se pouze ztišuje do mumlavé nesrozumitelnosti nebo vzpíná k autoritářskému zahřmění. Naprostým vrcholem je scéna, kde Jane donutí k tomu, aby svolila se sňatkem. Jak pozvedá hlas, aby umlčel dívčiny námitky, nabírá se kolem páru bouře, což vrcholí tím, že si Jane majetnicky přitiskne na hruď, triumfálně vystrčí bradu a do stromu udeří blesk. :) (31.07.2011)