Rodinné ohniště

Rodinný kozub pokladám za ideálnu vstupenku do dielne maďarského filmového virtuóza. Štruktúrou, nie nepodobnou snímkam československej novej vlny (využívanie formálnych postupov dokumentárneho filmu, sprvu zdanlivo vyprázdnené rozprávanie, observačný modus, neherci atď.) sa výrazne líši od Tarrovej neskoršej tvorby. Záľubu v dlhých záberoch nahrádzajú dlhé sekvencie rozhovorov a všedného života, zaznamenávané na ručnú kameru. Ústredné postavy - členov budapeštianskej rodiny - sužuje nedostatok priestoru, sociálna neistota a vzrastajúca nedôvera. Symbolická metafora kozubu je aranžovaná ako postupné chladnutie vzťahov pod jednou strechou, ktorého príčina pochádza z vonkajšieho sveta (o ktorom informuje predovšetkým televízia), ale je rozdúchavaná zvnútra hlavou rodiny - starým otcom. Jeho paradoxná požiadavka - mladý pár s dcérkou sa má čo najrýchlejšie odsťahovať, ale bez jeho finančnej pomoci - v sebe koncentruje bezvýchodnosť celej situácie, ktorá je z viacerých hľadísk aktuálnou i dnes. 85% O niečo štrukturovanejší krátky text tu. [Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou] (13.04.2015)

"Tenhle příběh je skutečný, nestal se s postavami z filmu, ale mohl se stát s nimi". Už dlouho se mně nestalo, že bych se po filmu cítila tak vyhořele jako po Rodinném ohništi. V té první polovině jsem byla mírně nesoustředěná, ale zato ta druhá mě dostala doslova do kolen a při vzpomínce na OPBH (podnik, který hraje ve filmu velkou roli), mně běhá mráz po zádech ještě dnes a to bylo u nás v Čechách. Absolutně si nedovedu představit, jak strašné to muselo být v Maďarsku, ale ten film vyzněl tak autenticky, opravdově, že jsem měla pocit dokumentárnosti a byla jsem tak otřesená, že ještě teď mám chuť s něčím praštit, abych si trochu ulevila. Tohle bylo rodinné ohniště, kde bych v reálu nevydržela ani půl dne natož celá léta. Béla Tarr rozhodně nezůstane nepovšimnut, jestliže tohle byl jeho debut a moje premiéra, tak si další jeho filmy nenechám ujít. - Viděno v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. (10.04.2015)

Ani ryba, ani rak. Silu autentickej výpovede hasí vedomie, že sa o dokument nejedná. Každopádne, reflexia doby silná, použité dlhé sklo (švenkujúce a hľadajúce) len umocňuje klaustrofobicky stiesnené životne priestory zúčastnených. A každá scéna kedy na plátne vystrája Gabi je psycho, psycho na entú. 70% (27.07.2010)

Strhující svědectví o životě v reálném socialismu, které by mělo být povinně promítáno už na základní škole v občanské výchově a také především těm, kterým se tak stýská po minulém režimu! Béla Tarr přibližuje na modelové rodině problémy s bytovou situací Maďarska sedmdesátých let, které ale svými důsledky, společenským ovzduším, mezilidskými vztahy atd. lze přenést do libovolné části Evropy na východ od Berlína. Zoufalá žena (Irén) je nucena žít se slabošským manželem a dcerkou v malém bytě spolu s dalšími členy domácnosti včetně pokryteckého tchána, vykazujícího zřetelné rysy vykořisťovatelského charakteru, který svou snachu nenávidí a nejraději by ji ze svého života vypudil. Zoufalost mladé ženy je umocněna aroganci státní moci, která v osobě úředníka, přidělujícího byty, odmítá akceptovat její tíživou životní situaci a problém jakkoli řešit. Namísto toho je podporován klientelismus a rozbujelá korupce, všude vládne nepořádek, jehož výsledkem je spousta volných bytů, na které zoufalí lidé jako Irén bezvýsledně čekají. Syrový, klaustrofobní a autenticitou prosycený snímek s dokumentární výpovědní hodnotou přímo vybízí člověka k zamyšlení nejen o "výhodách" totality Komunistické strany, ale i o rodinných vztazích, které mají k idylce pořádně daleko. Béla Tarr v tomto debutu ukázal, co v něm je... (14.07.2008)

Moje první setkání s Bélou Tarrem dopadlo skoro na výbornou. Na svou dobu nesmírně otevřený film, kdy jsem si v průběhu několikrát připadal, jako při sledování Manželských etud od Heleny Třeštíkové. Naprosto přirozené, skoro až dokumentární a hlavně zcela reálné. Bohužel, nebo bohudík, to záleží na úhlu pohledu. Tenhle je nastaven naprosto nekompromisně, až z toho někdy mrazí v zádech. Pokud se snad někdy rozhodnete bydlet po svatbě s rodiči, tak po zhlédnutí tohoto snímku Vás to ale velmi rychle přejde. Na to bych vzal jed. (07.04.2015)