Ztraceni v moři

Silný zážitek. Ztraceni v moři jsou adaptací románu, který sice v zahraničí proslavila mmj. Oprah Winfrey, u nás ale nevyšel. Nicméně i bez znalosti předlohy se můžeme nechat unést emocemi z příběhu rodiny, jejíž vývoj byl uměle přerušen. Dvě dějové linky sledují rodinu před katastrofou na konci 80. let a o dekádu později. Bezstarostní rodiče, plní vizí do budoucna, milující Michelle Pfeiffer a Treat Williams mají tři děti. Z minuty na minutu se jejich rodina rozpadá, když se jim ztratí prostřední syn. A my sledujeme celé následující roky a proces uzdravování, který nikdy nemůže zcela zacelit pocit prázdnoty. Rodině v nesnázích pomáhá vyšetřující Whoopi Goldberg (a ta sama o sobě musí mít něco extra, takže je nejen černá, detektiv, ale ještě lesba). Pocitově pozoruhodné. Doporučuji v originále. (22.05.2018)

Návrat ztraceného syna není vždy úplně šťastnou událostí. Kor když se tak stane po devíti letech a on si na vás nepamatuje. Pak se může stát, že vám to relativně fungující rodinu poněkud rozhárá a sám nalezenec na tom také není zrovna nejlépe. A teď co s tím? Celkem důstojně zpracované se solidním obsazením, ale na mě tu bylo moc objímání, slz a emocí vůbec. Jasně, tenhle příběh se nedal zpracovat bez citových výlevů, ale trošku ubrat by v tomto případě neškodilo. Jeden z mála filmů, kde mi Whoopi Goldberg nelezla na nervy. 60% (10.11.2013)

----- "I když si myslíte, že jste hrozná matka, Kerry a Vincent jinou matku nemají." ----- Velice vypjatý - a velice otevřený příběh ... cca do poloviny stopáže - než dojde k zásadnímu zvratu. Poté jakoby se vynořil odněkud z mořských či jiných hlubin prostých denního světla, kde po celou tu dobu žil - stravován vnitřní bolestí a sebeobviňováním. Najednou všechny jeho emoce kloužou po povrchu ... tak jako kapky vody po peří vodního ptactva. Doberete se sice nějakého závěru, který celou tu komplikovanou story uzavře, ale nejsem si jistá, nakolik se s ním ztotožníte. (25.08.2015)

Review filmů s Michelle Pfeiffer #2: Ten film jsem shlédl v letadle z Maroka, když jsem po letech znovuobjevil talent a krásu Michelle Pfeiffer, a rozhodl se, že bych mohl podniknout důslednější exkurzi po její filmografii. V marockém Netflixu to byl její jediný dostupný film, takže jsem si ho uložil do offline. Na ten film bych se zřejmě jinak nikdy nepodíval, což bych zpětně hodnotil jako chybu. Je to melodrama klasického střihu, ale někdy si musíte najít čas i na takové filmy. Nebudu nic prozrazovat o ději, protože hlavní pozitivum tohoto příběhu je jeho postupné rozkrývání (nejedná se o žádné twisty, ale prostě je ten příběh fajn a vyplatí se nevědět moc dopředu) – možná jenom řeknu, že hlavním tématem je RODINA, což je pro mě vždycky silný motiv. Některé scény jsem si tak užil možná o to silněji, protože jsem se do nich sám projektoval. Čemu chci ale věnovat speciální odstavec je výkon Michelle Pfeiffer, protože tohle bylo zřejmě její nejsilnější období, a i když scénář není z těch nejvypilovanějších, její ztvárnění role obyčejné matky je skrz naskrz autentické a pohlcující. Dokáže ve vás vyvolat emoce jak v těch nejvypjatějších momentech, tak v těch intimnějších, kdy se všechno důležité odehrává pod povrchem. Je ospravedlnitelné, když herce míjí nominace na herecké ceny jenom za to, že podávají skvělé výkony v průměrných filmech? Těžko říct. Pozor SPOILER!: Čeho je v jinak příjemně plynoucím filmu škoda, je rozhodně samotný závěr, který svou „jednoznačností“ nedává prostor pro realistické a plastičtější vyústění. Je to klasický hollywoodský konec, kdy se vyprávěnka z předměstí dobere svého vytouženého finále a všichni jsou opět šťastní. Zamrzí to o to více, když víte, že Michelle Pfeiffer jako jedna z producentek bojovala za více nejednoznačný konec, ale studio mělo prostě jiný názor. Hollywood zkrátka dokáže někdy načrtnout zajímavou skicu, ale v drtivé většině případů ji pak chce vybarvit výraznými barvami, aby nezůstalo pochyb o tom, že filmové plátno je pro pohádky, nikoliv pro opravdové příběhy. (08.12.2021)

Tohle není tak špatné. Je sice pravda, že hlavní myšlenka filmu (btw pro mě docela originální) se snad nemůže v reálném světě uskutečnit (ikdyž člověk nikdy neví), ale pomohla filmu vystoupit z těch typických amerických nudných rodinných filmů. Myslím tím filmy třeba jako One Fine Day; zmínil jsem ho záměrně, poněvadž v obou filmech hraje PfeifferOVÁ (zdravím Stridera :-)) hlavní roli. Výraz sentimentální mi nepřijde moc vhodný (pokuď ano, tak co je asi Armageddon, Terminal, Sleepless in Seattle, atd. ?). Spíš si myslím stejně jako nash., že film je dost o empatii (jenže to by ho někteří nesměli brát jako nudnou oddychovku po nedělním obědě). Ikdyž to někdy lehce skřípalo, hodnotím 4*; závěrečná pointa mi náhodou docela sedla. (20.04.2008)