Antek

Jak si hydrofil James splnil svůj vlhký sen. A to doslova. A nutno konstatovat, že při tom nezapomněl bavit. Zatímco ostatní režiséři kolem chřadnou a podvolují se diktátu zkratkovitého vypravěčství, Cameron se nebojí epična (a občasné lyriky) a dává si na čas. Pokud byl první díl o objevování sama sebe, druhý (a za mě o několik mil lepší) je nefalšovanou ódou na rodinnou soudržnost, přičemž Král filmového světa nezapomíná chytře mířit i na náctileté. Tohle je zkrátka perfektně vyvážený blockbuster pro celou (pravda, trochu odrostlejší) rodinu. Druhá kapitola Avataří kroniky je rozmáchlá, přitom svižná a v poslední třetině nabízí takovou dávku energické filmařiny, že vás spokojeně přiková do sedačky. Nic takového tu už pár let nebylo a zřejmě zase pár let nebude. Takže pokud chcete v kině opět prožít něco výjimečného, tak honem do ztemnělého sálu. Budete zírat.

I s málem jde udělat velké divadlo. A pěkně napínavé. Klobouk dolů. Nepříliš důvěryhodnou premisu se Scottu Mannovi podařilo přetavit do vtahující (a vizuálně hodně nápadité) jednohubky, která na dvou metrech čtverečních (doslova) funguje velmi precizně. Měl bych určité výhrady ke stopáži (-20 minut a bylo by to „almost perfect“) a k některým vyústěním, ale to už je daň za podobný nápad. Nevěřil jsem, že se mi to bude líbit, ale líbilo se mi to hodně (včetně těch pokusů o psychologický přesah). A proto jsem ve výsledku i daleko smířlivější, než bych byl u nějaké vysokorozpočtového bijáku. Snaha se někdy prostě cení.

Brutální film. Ne ve své explicitě, ale v absolutní upřímnosti, kterou zachytává reakce okolí na chybu jednoho člověka. Úplně nesouzním s tím, že Prušinovského záměr bylo zachytit maloměšťáctví, protože s podobně pokryteckým přístupem se lze potkat i ve velkoměstě – ten hlavní problém není totiž v lokalitě, ale v hlavě. Ale to je vedlejší. Precizněji pojatý film aby člověk pohledal. Začíná to jako milá, romantická komedie o outsiderovi, přičemž postupně přituhuje a přituhuje. Ústřední herecké duo je skvělé, ale je to hlavně Gajdošíková, která film táhne dopředu a nutí diváka do příběhu citově investovat. Tohle není „Sexbomba od vedle“ po česku, jde o daleko drásavější (byť vizuálně usedlejší) dílo. Prušinovský u mě vyskakuje do TOPky českých režisérů a každý jeho film budu pečlivě sledovat.

Ron Howard trpí zřejmě prokletím (nebo požehnáním?) „skutečných událostí“, protože vždycky když se rozhodne propůjčit svůj um reálné skutečnosti, je z toho majstrštyk. V případě fiktivních příběhů už to taková sláva není. Ale to je teď jedno, protože nás zas pro jednou usadil na zadek a přinutil hltat příběh o lidské odvaze a houževnatosti. Nepotřebuje k tomu zpomalené záběry, voicecovery nebo slzící maminky (i když na ty taky dojde) – stačí mu k tomu téměř dokumentární kamera, mužské charisma a přímý tah na branku. „Třináct životů“ má dvě a půl hodiny, ale není v něm hluchá scéna nebo přešlapování na místě. Tady zkrátka bylo řečeno všechno, co být mělo. A navíc vás to nakopne tím správným směrem. Skvělá filmařina do puntíku naplňující své původní poslání.

První Top Gun je synonymem mého dětství a také odstartoval můj obdiv pro Toma Cruise. I proto jsem urputně hledal onu avizovanou výjimečnost, ale nenašel jsem ji. Maverick je klasicky střiženým sequelem, který recykluje motivy originálu (trauma ze smrti kamaráda Maverick přece vyřešil už minule!) a přidává jenom více akce, stíhaček a naolejovaných těl. Cruise jako nehynoucí monolit zůstává, zatímco vše kolem něj se mění. Včetně jeho partnerky, která zákonitě musela projít omlazením (nikoliv charakterovým vývojem). Možná jsem měl až nereálné nároky, ale vzhledem k tomu WOW efektu, bylo mé zklamání ještě výraznější. A ten indianajonesovský konec tomu taky dvakrát nepřidal. Je to neurážející produkt (Cruise to má správně setříděné a ví, na co lidi slyší), ale rozhodně ne film roku. Navíc s přepálenou stopáží.

Nevím, jak to bylo doopravdy, a je mi to asi úplně jedno. Scottova soap opera přes svou téměř tříhodinovou délku krásně odsejpá a ukazuje, že lze natočit atraktivním film o ne úplně atraktivním tématu. Podobně laděných vhledů mezi společenskou smetánku jsme tu měli už požehnaně, tenhle vhled je ale Scottův – vhled žijící režisérské legendy, která si stále točí to, co chce. A tak se intrikuje, svádí a podepisují smlouvy – a všechno to působí sexy, energicky a dravě. Navíc v rytmu Commedia dell'arte, což zní opravdu bizarně, ale funguje to. To na osmdesátiletého staříka (se vší úctou) není vůbec špatný výkon.

Mohlo by jít o pěkný animák od Pixaru o dívce z indiánského kmene, která všem okolo dokáže, že žena není určena pouze pro vaření a uklízení. Kdyby v tom příběhu ovšem nehrál významnou roli mimozemský lovec s brutálními praktikami. Tomu projektu jsem věřil od okamžiku, co se ho ujal Trachtenberg, a jsem rád, že se mé předpoklady naplnily (ne vždycky tomu tak je). Tahle sebevědomá odysea mezi indiánské domorodce je podařeným survivalem, nesmírně efektivním ve využití všech nastíněných témat a vstupních atributů. McTiernanův Predátor je nedostižný, to je fakt, který pořád platí. Ale konečně dostal nástupce, kterého budete chtít vidět víc než jednou. Trachtenberg se tak rýsuje jako zatraceně zajímavý režisér, který ví, co a jak chce vyprávět. A i když je zřejmě brzy mluvit o zázraku nebo výjimečnosti, jeho přístup a nasazení je v dnešní době klipařů a režisérů bez vize nesmírně cenný.

Opět poctivé devadesátkové řemeslo, které už se dneska netočí. Jasně, asi nemá cenu pořád vzdychat nad tím, že i ty psychologické thrillery tenkrát působily opravdověji a dokázali vás vtáhnout. Jenomže tomu jaksi nejde odolat. Ústřední trojice herců do toho šlape ve správně vyváženém rytmu, a i když tak nějak tušíte, kam ten příběh směřuje, pořád vás to baví. První polovina je skvělá, druhá už se trochu veze v obnošeném žánrovém stylu, kdy vše musí skončit povinnou krvavou konfrontací. A dojde i na vřískotové „vždycky vstanou“. Určitě, pár klišé by se našlo, ale i tak je ten film ve své škatulce hodně fajn a příjemně uteče.

Jakmile dojde na atentát samotný, tak se film odpíchne a začne konečně fungovat i po emocionální rovině. Jsem si vědom, že tenhle film vznikl hlavně kvůli druhé polovině, ale to neznamená, že by první část filmu musela být tak nedotažená. Nebýt dvou slavných obličejů Kubiše a Gabčíka, nejspíš bychom se o hlavní hrdiny ani nebáli – jejich charaktery jsou nevýrazné a definovány jenom skrze pár lehce načrtnutých klišé. Škoda, tady by Ellis potřeboval vydatnou dávku pomoci – a mohli jsme se u toho dmout pýchou a slzet jako Američané u vojína Ryana. Bez apelu na psychologickou rovinu se ale jedná „pouze“ o (zejména pro nás) důležitý pomník, kterému se kromě našeho malého rybníku nedostalo příliš velké pozornosti. A plně rozumím tomu proč.

Začnu trochu obloukem. Joe Hill je fajn spisovatel -  a to slovíčko „fajn“ je důležité, protože je jenom fajn. Svému otci konkurovat nemůže, i když talentu určitě podědil hodně (jeho komiksová série „Zámek a klíč“ je geniální a jako taková v jeho bibliografii o to více ční). Mívá skvělé nápady, ale ony nápady už nedokáže přetavit do něčeho hutnějšího. Snad ještě očividnější je to u jeho povídek, jejichž nosná idea by se dala vtěsnat do jedné úderné věty, přičemž při rozepsání do několika stránek je to už složitější. A teď uvažte, že někdo vezme podobnou „fajn“ povídku a pokusí se ji přetavit do celovečerního filmu. Co jste dokázali u povídky ještě jakžtakž strávit, u dlouhometrážního filmu nevydržíte. Černý telefon má v první třetině skvělou atmosféru, jakmile ale dojde na samotné uvěznění, dochází snímku dech a začíná přešlapovat na místě, jenom aby nasbíral potřebné minuty. Pak už Derrickson zoufale tápe a neštítí se ani recyklování téhož, čímž Hillův příběh roztříští do jakýchsi levelů, jejichž obtížnost postupně graduje (a jejichž poznávacím znamením není finální boss, ale pokaždé jiné dítě, které hlavnímu hrdinovi radí). Ve finále pak dostaneme makabrózní příběh o dospívání, jehož pointa je až příliš průhledná a očekávatelná.