Eden a potom...

Druhý „slovenský“ film Alaina Robbe-Grilleta mě zklamal. Čekal jsem nový pohled na bludiště, které tak skvěle vystihl v Muži, který lže, a dostalo se mi pouhé hříčky s nudou. Málokteré téma se tak vzpírá umění jako nuda, která vraždila téměř celou druhou polovinu devatenáctého století, a jen vraždění dvou světových válek ochromilo její smrtící moc ve století novém. Přežraná se dnes opět dostává ke slovu a snad proto jsem neodkázal distancovat všechny ty obrazově silné scény. Zůstalo jen u banální alegorie – anatomického atlasu, které kdosi polil červeným inkoustem. (23.12.2022)

Jedna z najväčších sračiek, aké som v živote videl. Istému typu ľudí by malo byť zakázané sa akokoľvek umelecky vyjadrovať, a režiséri prekliatej francúzskej novej vlny do tej skupiny patria všetci. A po tejto psychopatickej príšernosti, tváriacej sa ako film, som presvedčený o tom, že Alain Robbe-Grillet je ich hovnami pomazaným kráľom. Naozaj iba málokedy sa mi pri sledovaní filmu stane, že by som si neželal nič iné, než jeho tvorcu nakopať do gulí za to, že má vôbec tú nebetyčnú drzosť podobnú prašivú skurveninu naservírovať ľuďom a myslieť si, ako to tým fuj fuj komerčným (rozumej dobrým, príbehovo normálne vyrozprávaným) filmom frajersky natrel. Kokot jeden pojebaný artový. (07.02.2014)

Grilletův Nouveau Roman a potažmo také Nouveau Cinéma, už sice trochu zestárnul, ale pořád má pel určité novosti, ale především novátorství. V rámci existenciální úzkosti se tu (v tomto filmu) proplétají sny, tužby, prožité stavy a stavy čekající na prožití. Vrcholem jeho tvorby je však nedosažitelně L'Année Dernière à Marienbad, jehož režii však vedl Alain Renais. Sám Alain Robbe-Grillet jako režisér, i přes své ještě intenzivnější filmové nazírání, na tento film nedosáhl. Maroko, jeho orientálního prostředí a architektura, patří k jeho nedílné vyjadřovací abecedě a jeho filmům dává exotický šmrnc. Motiv modrobílého obrazu se ve filmu pochopitelně rozplývá, je však velice příjemným zarámováním tohoto děje/neděje. (11.08.2014)

Estetika filmu kolísá mezi vypjatým intelektualismem Nového románu a pokleslostí detektivky, starých erotických filmů (Emanuelle), romantického filmu (Angelika!!!), béčkového hororu a experimentální kinematografie. Zpočátku jsou zřetelné vlivy J. L. Godarda, v minimalismu vyprávěcích prostředků pak lze nalézt spojitost s filmy Robbe-Grilletovy souputnice, filmující spisovatelky Marguerite Duras. Experimentální kinematografické počiny jednoho z klíčových spisovatelů hnutí Nového románu Alaina Robbe-Grilleta jsou v první fázi jeho tvorby několikrát překvapivě spjaty se slovenskou surrealistickou skupinou. Pro současného českého diváka je to v Eden a potom zjevné zejména díky třem osobnostem slovenské kultury, které podobu filmu zásadně ovlivnily – kameraman Igor Luther mu vtiskl maximálně estetizovaný obraz těžící z důrazu na barevnost a kompozici záběrů, Juraj Kukura a Ludovít Króner pak připomínají našinci přítomnost slovenského elementu svou výraznou fyziognomií. Režisér Alain Robbe-Grillet ve svých textech rád rozkládá linearitu času a namísto dialogů, které by posouvaly děj se omezuje výhradně na co nejvědečtější popis. V Eden a potom nesou funkci popisu dlouhé nedějové scény beze slov (tanec, bloudění, honičky). Chvílemi je film nádherně snímán, je to však žel většinu času ukrutná nuda. (28.11.2010)

No nazdar, tady si někdo hraje na umění. Parta pseudointelektuálů si natočila improvizaci pro sebe. Mám moc rád experimentální filmy nové vlny, ale tohle jde mimo mě. Ani by mě nevadilo, že příběh nemá hlavu ani patu, ale je mučivé sledovat otřesné neherecké výkony a utahaný těžkopádný styl, který je mizerně a nudně natočen. A nezachrání to ani zvířátka bobříci a kozenky, které jsou zastoupeny v docela hojném množství. Předchozí Grilletův Muž, ktorý luže, byl úplně na jiné úrovni. V tomto případě se hulilo a používalo LSD, řekl bych až nezdravě. (22.03.2022)