Režie:
Jiří BělkaScénář:
Miloš ŘehákKamera:
Vladimír OpletalHudba:
Luboš FišerHrají:
Luděk Munzar, Jaroslava Tvrzníková, Rudolf Hrušínský, Bohuš Záhorský, Iva Janžurová, Leopolda Dostalová, Zdeněk Štěpánek, Zdeněk Řehoř, Čestmír Řanda st., Gustav Nezval, František Němec (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Do rodiny podnikatele přichází mladý a ctižádostivý inženýr Švajcar jako snoubenec továrníkovy dcery. Setkává se s bratrem tchána Cyrilem, který předstírá, že je neviditelný. Rodina s ním tuto hru hraje, aby ho nemusela dát do ústavu. Román Jaroslava Havlíčka z období mezi dvěma světovými válkami je sugestivním zobrazením rozpadu měšťácké rodiny.Inscenace z roku 1965 byla prvním zpracováním Havlíčkovy prózy. Jaroslav Havlíček (zemřel 1943) ve své tvorbě navazoval na tradici české realistické literatury a dík svému vynikajícímu talentu se zařadil mezi naše nejlepší moderní romanopisce. Povídky začal publikovat na přelomu dvacátých a třicátých let. Námětům ze života maloměstských rodin zatížených stavovskými šosáckými konvencemi , s ojedinělými, často tragickými vzpourami svých hrdinů zůstal Havlíček věren i v románech "Neviditelný" (1937) a "Ta třetí (1937). V poslední době se jeho romány staly vděčnými předlohami pro filmové a televizní adaptace např. "Helimadoe" a "Ta třetí". (oficiální text distributora)
(více)Recenze (59)
Po Bellevue a kraťasu Aksál jsem se ještě zuby nehty držel akce nekomentovat dílo "neznámého" režíséra Jiřího Bělky. Po Neviditelným se už těžko udržím. Jednoduše řečeno - výše zmíněný byl mistr psychoanalytik za kamerou. A hlavně: Šlo to levně, účelně podmanivně a trefně na dlouhou dobu dopředu ,né-li navždy. Platinová šedesátá made in Bělka... ()
Filmové zpracování psychologického dramatu Neviditelný z tvůrčí dílny pana Bělky mi sedlo, černobílá tomu vyloženě sluší, navíc se mi líbila hutná atmosféra a naprosto přesní herci, počínaje panem Hrušínským přes Luďka Munzara až po Bohuše Záhorského, dokonale mi do svých rolí padli, ladili, u mě tentokrát spokojenost a hodnotím vysoko. ()
TV film udělaný takřka na pětníku a za pětník , přesto má vysokou uměleckou hodnotu o kterou se zasloužil pan Bělka zpracováním a skvělým hereckým obsazením Cyril, který nepromluví ani slovo je monstrum, ze kterého mrazí. Chladní manipulátoři Hajnovi a prospěchářský Švajcar, chce předvádět hru na pravdu, je lhář a lže asi nejvíc sám sobě. Ke všemu zhoubnému se ještě přidávají patolízalské figurky v podobě doktora či měšťáků z provinčního městečka. V tomto nepřirozeném prostředí nelze se nezbláznit. Neviditelný se mi dostal pod kůži daleko víc než Prokletí domu Hajnů. ()
Televizní adaptace Havlíčkova mistrovského rodinného psychothrilleru je nejen působivou podívanou, ale především skromnou poctou velkému spisovateli, kterému byl na tomto světě vyměřen hanebně krátký čas. Vyhraněná depresivní atmosféra, umocněná ještě zneklidňující Fišerovou hudbou, poskytuje ideální podmínky pro rozehrání jednoho z nejděsivějších příběhů moderní české literatury; současně s tím máme co do činění s plejádou výrazných hereckých osobností – počínaje vynikajícím portrétem ziskuchtivého "dravce" v přesvědčivém ztvárnění Luďka Munzara, přes legendární Leopoldu Dostalovou i mladinkou Ivu Janžurovou, stojících na opačných stranách generační křivky tohoto hvězdného uskupení, až k postavě nejpopulárnější, k strýci, který vzbuzuje strach i opovržení, hraného v sugestivně výrazné zkratce skvělým Rudolfem Hrušínským. Havlíčkův Neviditelný je mimořádným dílem, románem hrdinova vzdoru proti krutosti osudu i uměleckou vzpourou proti konvencím a všednosti. Střídmým a věcným způsobem je v něm popsána tragédie mezi dvěma krajními rovinami: téměř diagnostickou analýzou duševního onemocnění a intelektuální introspekcí. ()
Zříkám se veškerých pokusů o výklad, popis, hodnocení, či nějakých vlastních poznámek, neboť mám pocit, že každý z herců o tom věděl mnohem víc, nepamatuji se, že bych měl někdy tak silný pocit herců ztotožňujících se se svými rolemi, pocit, že je s předstihem angažoval sám Havlíček. Zkrátka pocitový film. Jestli existovala nějaká česká herecká škola, pak je to právě tato.... Film jsem viděl jako TVrip, obraz izohelický, kontury rozplyzlé, zvuk zahuhlaný, přesto však jsem neměl pocit, že mu nic nechybí. Zkrátka pocitový film. A kvůli pocitu ještě první věty Havlíčkova epilogu: "Je tomu bezmála dvě léta, co jsem začal psáti svůj příběh. To znamená, že mému synovi je již skoro jedenáct let. Jedenáct let, věk, v kterém děti chodí do páté třídy. Co všechno dovedou? Číst, psát, počítat. Umějí nazpaměť slova, v nichž se po obojetných souhláskách píše tvrdé y, znají násobilku – do kolika? Snad do miliónu. Vědí něco z dějin, ze zeměpisu, měly již o čtvernožcích, ptácích a plazech. Zjara si nosí do školy petrklíč a jívu a diví se, jak tyčinky práší a jak je pestík lepkavý. Na podzim obkreslují zežloutlé listy javoru a psího vína a snaží se vystihnouti svými štětci jejich barevnou krásu... Po druhém shlédnutí, kterému předcházel poslech románu v sauně během letošní zimy: Nic nového, snad jen, že je to přímo zolovský román. Émilu Zolovi, který se zabýval veškerými úchylkami, ne(z)řízenými vášněmi a bizarními druhy šílenství, tato kniha v jeho bohaté literární tvorbě chybí, a tak ji Havlíček musel doplnit... A ještě: kniha se nedá filmově převyprávět za hodinu a půl. Kéž by se po padesáti letech našel schopný režisér, který by ji podal po jednotlivých kapitolách v rámci "filmu na pokračování" (na seriály se nedívám). ()
Reklama