Neviditelný

Televizní černobílá adaptace stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka s neopakovatelným hereckým výkonem Rudolfa Hrušínského... Je zajímavé, jak nesmírně populární mezi českými režiséry spisovatel Jaroslav Havlíček byl, jen namátkou lze vyjmenovat tyto adaptace: Prokletí domu Hajnů, Petrolejové lampy, Ta třetí, Barbora Hlavsová, Helimadoe... (08.10.2008)

TV film udělaný takřka na pětníku a za pětník , přesto má vysokou uměleckou hodnotu o kterou se zasloužil pan Bělka zpracováním a skvělým hereckým obsazením Cyril, který nepromluví ani slovo je monstrum, ze kterého mrazí. Chladní manipulátoři Hajnovi a prospěchářský Švajcar, chce předvádět hru na pravdu, je lhář a lže asi nejvíc sám sobě. Ke všemu zhoubnému se ještě přidávají patolízalské figurky v podobě doktora či měšťáků z provinčního městečka. V tomto nepřirozeném prostředí nelze se nezbláznit. Neviditelný se mi dostal pod kůži daleko víc než Prokletí domu Hajnů. (26.08.2020)

Že byl Rudolf Hrušínský geniální herec netřeba vést dlouhosáhlé disputace. Ale viděli jste ho někdy geniálně zahrát, aniž by promluvil jediné slovo? Poctivě je však nutno říci, že přes titulní roli, je zde jen okrajový a skvělé výkony podali i jiní, kteří se ve filmu objevují po celou dobu. Skvělá adaptace románu Jaroslava Havlíčka. (11.05.2009)

Po Bellevue a kraťasu Aksál jsem se ještě zuby nehty držel akce nekomentovat dílo "neznámého" režíséra Jiřího Bělky. Po Neviditelným se už těžko udržím. Jednoduše řečeno - výše zmíněný byl mistr psychoanalytik za kamerou. A hlavně: Šlo to levně, účelně podmanivně a trefně na dlouhou dobu dopředu ,né-li navždy. Platinová šedesátá made in Bělka... (04.02.2011)

Zříkám se veškerých pokusů o výklad, popis, hodnocení, či nějakých vlastních poznámek, neboť mám pocit, že každý z herců o tom věděl mnohem víc, nepamatuji se, že bych měl někdy tak silný pocit herců ztotožňujících se se svými rolemi, pocit, že je s předstihem angažoval sám Havlíček. Zkrátka pocitový film. Jestli existovala nějaká česká herecká škola, pak je to právě tato.... Film jsem viděl jako TVrip, obraz izohelický, kontury rozplyzlé, zvuk zahuhlaný, přesto však jsem neměl pocit, že mu nic nechybí. Zkrátka pocitový film. A kvůli pocitu ještě první věty Havlíčkova epilogu: "Je tomu bezmála dvě léta, co jsem začal psáti svůj příběh. To znamená, že mému synovi je již skoro jedenáct let. Jedenáct let, věk, v kterém děti chodí do páté třídy. Co všechno dovedou? Číst, psát, počítat. Umějí nazpaměť slova, v nichž se po obojetných souhláskách píše tvrdé y, znají násobilku – do kolika? Snad do miliónu. Vědí něco z dějin, ze zeměpisu, měly již o čtvernožcích, ptácích a plazech. Zjara si nosí do školy petrklíč a jívu a diví se, jak tyčinky práší a jak je pestík lepkavý. Na podzim obkreslují zežloutlé listy javoru a psího vína a snaží se vystihnouti svými štětci jejich barevnou krásu... Po druhém shlédnutí, kterému předcházel poslech románu v sauně během letošní zimy: Nic nového, snad jen, že je to přímo zolovský román. Émilu Zolovi, který se zabýval veškerými úchylkami, ne(z)řízenými vášněmi a bizarními druhy šílenství, tato kniha v jeho bohaté literární tvorbě chybí, a tak ji Havlíček musel doplnit... A ještě: kniha se nedá filmově převyprávět za hodinu a půl. Kéž by se po padesáti letech našel schopný režisér, který by ji podal po jednotlivých kapitolách v rámci "filmu na pokračování" (na seriály se nedívám). (17.04.2017)