Interview podle van Gogha

I s malým kašpárkem se dá zahrát velké divadlo. U Interview podle van Gogha to platí dvojnásob. Jedna hlavní scéna a dialog dvou zcela odlišných osob. Inteligetní reportér pro bulvární plátek a krásná braková herečka. Přesto mají něco společného. To samo o sobě nezní něják příliš zajímavě, ale finální podoba je výborná. Tyhle dva si dávají pěkně do těla už v úvodu interviewa, následně si pak se sebou hrají a zkoušejí se. Závěr má trošku vážnější podobu, ale tu zde nebudu prozrazovat. Asi nezajímavější na tomhle filmu jsou herecké výkony, které byly opravdu prvotřídní. Je to zvláštní film určený spíše pro náročnějšího diváka. Pokud jím jste, neměl by vás minout. (23.07.2010)

Mám rád filmy, které se odehrávají celé v jedné místnosti nebo v jednom rozhovoru. Ale toto interview pro mě nebylo dostatečně uvěřitelné – že by spolu setrvávali v hovoru tak dlouho, zvlášť po tom "podařeném" začátku, že by se chtěli tomu druhému svěřovat navzdory tomu, jak se navzájem zraňují. Že by jim vůbec ta energie investovaná do zraňování stála za to, když jsou si naprosto cizími lidmi a vidí se poprvé. Nevím. Každopádně je zajímavé, jak se řada zdejších komentářů staví na stranu Pierra, že on je "dobrý" a Katja "zlá". Podle mě jsou jeden jako druhý... jen teda Pierre prakticky nedává najevo žádné city, má pořád ten stejný chladný obličej – to mi taky trochu vadilo. A taky mi nebylo po chuti to přebíjení se v jakési soutěži "kdo je větší chudák". Ale jak vidno, snímek ve mně vyvolal emoce a udržoval mě v průběžné zvědavosti, takže vlastně dobrý. :) Mimochodem, oba herci si ve filmu ponechali svá křestní jména a Katja Schuurman podstoupila zvětšení prsou nějakých sedm let před natáčením (a dodnes si ho nemůže vynachválit :). (03.03.2019)

Stret politického novinára a silikónovej herečky je zároveň stretom dvoch úplne odlišných svetov, ktoré sebou opovrhujú no napriek tomu k sebe čosi cítia. Digitálna kamera v takýchto a podobných nezávislých dielkach vynikne lepšie a účelnejšie než experimentovanie s ňou v nejakých mainstreamovejších filmoch. Theo van Gogh mal/má na konte skvelý počin, ktorému k stiesnenej atmosfére dopomohli výborní herci a už spomínaný digitál (ktorý by sa hodil aj do Buscemiho remaku). 80% (23.07.2010)

Když jsem viděl americký remake, předpokládal jsem, že originál se nedostatků kopie vyvaroval, a téměř automaticky jsem chtěl dát vyšší hodnocení, ale překvapivě můžu originálu nadělit identické 3* i procenta. Dokonce i výtky by byly podobné, i když by se vztahovaly k jiným scénám a filmovým místům. Základní schéma originálu je identické - tedy jde o komorní psychologické drama střetu dvou osobností nespokojených se svým postavením a seberealizací. Liší se ale v řadě významných detailů. Originál je hodnověrnější v základech, tedy vypadá přirozeněji samotné setkání, vznik a eskalace konfliktu, ale přirozeněji ještě neznamená, že je to opravdu ve všech ohledech uvěřitelné, protože i tady je to vzájemné jiskření až moc efektní a afektované. Čím ale Theo van Gogh prohrává proti remaku, je finále, kde je z pohledu novináře jeho přiznání krajně nepravděpodobné a závěr s kvílením policejních sirén je mnohem američtější než civilní finále Buscemiho filmu, kde je pointa při svém jízlivém sarkasmu mnohem účinnější. Celkový dojem: 60 %. Potenciál van Goghova filmu byl přitom větší s ohledem na holandský původ novináře a jeho působení v Bosně, které se dalo zkombinovat s neslavným působením holandského sboru ve Srebrenici a jinde. (03.01.2011)

Holanďani se stávají skutečnými kouzelnickými mistry. Natočili remake amerického originálu Interview s takřka shodným dějem, v tuzemsku neokoukanými hereckými tvářemi a ještě ho stihli uvést do kin o čtyři roky dříve než američané. Ale ano, i já dokážu s mírnými obtížemi rozpoznat originál od kopie, ale snímky jsem viděl v nesprávném pořadí a nyní marně dumám nad tím, jak by na mě US forma působila, kdybych již znal tu evropskou. Takhle to u mě vychází na plichtu. (25.07.2010)