Kandidát

Od Rezisera Michaela Ritchieho som videl zatial len Zlate Dite z roku 1986 a trochu davnejsie aj tento film. Europskemu divakovi nema film dohromady co ponuknut, tematicky ide o zakulie US politiky, a to dost nudi. Natalie Wood /Rebel Without a Cause/ bola sice vyborna, ale film aj s nou rychlo vysumi do prazdna. Ako priemerna podivana sa to vsad da dobre zniest. 57 % (17.12.2014)

Pět hvězdiček za ten kontrast kandidátské řeči na veřejnosti a té, kterou vede kandidát sám k sobě v autě. Ta posledně zmíněná nemá chybu a měla by se publikovat veřejně před každými volbami všem, kdo stále věří, že to s nimi někdo za ně myslí upřímně. Dobrý je i kontrast úplně první hlášky - nepotřebuju být focen se svým týmem, protože odpovědnost je hlavně na mně - a té konečné - a co bude dál? Film má spád a je krásnou reflexí amerického maňáskova:-) (13.08.2011)

Kandidát je jakousi jemnou satirou na konfrontaci názorového idealismu a přízemní politické reality, kdy politická angažovanost obvykle znamená nekonečné množství kompromisů na cestě za získáním funkce, z jejíž pozice můžete o věcech veřejných rozhodovat. Na konci té cesty už z původních ideálů zůstávají jenom žalostné zbytky. Ocenil bych, kdyby film spíš než společensko-kritické drama byl jízlivou komedií na dané téma, protože námět k tomu přímo vybízí. Robert Redford se do role sympaťáka, který na voliče působí svým mládím, energií a charismatem hodí skvěle, a film dobře ukazuje technologii ovlivňování veřejného mínění profesionálními image-makery a mediálními poradci, kteří tahají za provázek a nechávají se bez ohledu na vlastní politické přesvědčení (pokud vůbec nějaké mají) najímat kýmkoliv, kdo jim zaplatí. Film je atraktivní především pro toho, kdo se o politiku víc zajímá. Ten, komu je lhostejná, pohled do politického zákulisí nejspíš neocení a scénář nepatří k těm, které by mohly oslovit ty nejširší masy diváků. Celkový dojem: 70 %. (09.08.2011)

Jízlivá politická satira Michaela Ritchieho na většinový volební systém, který americké kandidáty na politické funkce nutí absolvovat nekonečnou řadu populistických prezentací, dělat řadu kompromisů a ustupovat od vlastních idejí, protože ty lidi nezajímají. Lidé chtějí slyšet nesplnitelné sliby a velkohubá prohlášení, aby mohli politickému kandidátovi věřit. To poznává i idealistický kandidát Bill McKay, který nikoho nezajímá do té doby, než opustí propagování vlastních názorů a přestane říkat, co si skutečně myslí. Lidi se za ním ženou, političtí komentátoři nešetří sarkasmem... Některé záběry neskrývají ironii a i když nechybí nadsázka, je trochu mrazivé sledovat, jak se připravuje to, co my naštěstí jen známe z televizních reportáží na českých televizích, když v Americe probíhají nějaké volby. Stodesetiminutový film už sice trochu zestárnul a Amerika se změnila, ale ve skutečnosti volební kampaně zůstávají stejné a je pěknou perličkou, že v Californii, kde se film udává, nedávno zvítězil Arnold Schwarzenegger se svým „We will do it!“ a siláckými gesty na pódiích. Robert Redford se z idealistického mladíka poměrně věrohodně mění v bezohledného kariéristu, který si sice v posledních minutách uvědomuje, co všechno „16 procentům navíc obětoval“, a začne přemýšlet, co vlastně bude dělat dál... Jenže ono to vlastně není vůbec důležité. Hlavní je být zvolen, pak už se to nějak uhraje. Nejúžasnější ale na celém Kandidátovi je, že poměrně dlouho trvá nejistota, jak vážně je to vlastně celé myšleno. Úchvatný McKayův monolog v autě, McKay rozmlouvá s matkami v nemocnici nebo McKay pronáší velký projev. Nezapomenutelné. (05.12.2005)

Rozjetý vlak, ze kterého se jen tak nevystupuje. Může dovézt svého "Kandidáta" k vítězství, za které se platí duší ... Poněkud cynický a tvrdý pohled do zákulisí politického boje nevypovídá ani tak o ztrátě ideálů a vlastního přesvědčení jako o lehkosti, s jakou lze bezděčně ztratit pochybnou kontrolu nad sebou i nad svou kampaní - kontrolu, kterou jste možná nikdy neměli. O tom, jak se ve jménu úspěchu snadno a rychle nechat převálcovat vlastním štábem - jak bezbolestně (?) dopustit děsivou přeměnu své osobnosti v pouhou loutku s mladou a perspektivní tváří, která papouškuje líbivá hesla ... protože nic jiného si dav nežádá. ----- "Mám pocit, že někteří naši politici oněměli, i když je pořád někde slyším ... Všichni je slyšíme. Jenomže oni nemluvěj - jen vydávaj zvuky." ----- No ... vítej do klubu, Bille McKayi. Možná mně chyběla trochu hlubší sonda do tvého života, ale i tak jsem se dozvěděla všechno podstatné o velkém, okázalém divadle, jakým se maskuje profesionální politika. Nic povzbudivého - ale taky nic překvapivého, řekla bych ... 3,5* (22.03.2011)