Uvnitř tančím

Tohle mě hodně dostalo. Je mi jasné, že spousta lidí nařkne tento film z citového vydírání, jenže film je natočen tak krásně a hlavně srdcem. U málokterého filmu jsem zažila takový nával emocí, že jsem se po skončení chtěla někde na chvíli zavřít. To, že se tady až moc tlačí na slzopudné kanálky diváka, mi vůbec nevadí, jsou zde ale i scény, které příjemně rozesmějí. Skvělé výkony hlavních představitelů, postava Roryho O´Shea je strašně dobře napsaná a musí na řadě z vás občas vykouzlit úsměv. Tento film jsem si zamilovala a vím, že si ho kdykoliv a ráda pustím znovu. (23.01.2011)

Rory Gerald O’Shea, tady ho máme. Dá vám křídla a následně je přistřihne. Pro vaše vlastní dobro, abyste nespadli z příliš velké výšky. Jeho příjezd na scénu, s tím extravagantním účesem a zásobou břitkých hlášek, je famózní. S každou další minutou mi byla vzdálenější představa, že ho, člověka, připoutaného na vozík, přesto zatvrzele ignorujícího jakékoliv bariéry, budu muset opustit. Ale jak prozíravě pravil Michael, ukazuje na levou horní část své hrudi, „Rory O’Shea je tady“. Rory O’Shea je věčný, jeho podoby různorodé a já jsem neskonale rád, že mi tahle verze příběhu o obrovském lidském odhodlání připomněla jeho existenci. Apendix: Scéna, jež dala celému filmu jméno, tanec duše, má (abstinenčně věřím) stejné účinky jako pár pilulek extáze. 85% (15.04.2008)

Nestavím se nijak zvlášť negativně proti tomu, když hlavní snahou filmu je diváka dojmout, popřípadě rozbrečet, ale proboha, takhle uměle vytvořené dojímání se hned tak nevidí. Na mne to nefungovalo, hlavní hrdina Rory mi byl krajně nesympatický, uvítal bych trochu reálnější pohled na život postižených. Kdyby se ty dva-tři hlavní charaktery zasadily do reálně fungujícího světa, fungovalo by to celé imho o hodně lépe. A ta prvoplánová snaha o divácké slzy by alespoň nebyla tak nápadná. 70% (26.12.2008)

Inside I´m dancing je hodně líbivý film. Ale výhrady mám. Tou první je, že příběh je postaven na starých klišé do ústavu (psychiatrická léčebna, domov alkoholiků, nemocnice, intr), kde chovanci žijou stereotypním životem, dorazí rebel, který začne vše měnit k lepšímu. To už zde bylo mnohokrát. Tentokrát naštěstí scénárista nechává postavy odejít a žít na vlastní pěst. Ale jen za účelem toho, aby nás mohl citově ždímat a vydírat. Naštěstí to režisér O´Donnel dělá dobře, bez toho aby se brodil kýčem a v romantika se odehrává v mezích reality. Největším úkazem filmu je herecký výkon Stevena Robertsona, ten ztvárnil herecky velice vděčnou postavu invalidy naprosto věrohodně a nechal tak vzpomenout Daniella Day-Lewise ve filmu My Left Foot. Nejsilnějším momentem filmu je pro mě sklada Hurt, která je v podání Johnnyho Cashe jednou z mále coververzí, jež předčí originál. (30.11.2010)

Tak mě to zase dostalo, je to tak. Ikdyž ten film viditelně hraje na city, mě se proste líbil a dostal jsem to, co jsem měl. Rory je frajer, jeho nástup na scénu byl vynikající, hláškující rebel, který si užívá života a nic mu nedaruje. S Michaelem se skvěle doplňovali a nejedná scéna mi způsobila, že jsem měl slzy na krajíčku. Važte si toho, že chodíte. Film se mi líbil i proto, že mám v rodině taky postiženého klučinu a vím jaké to je se o něho starat a tak. Vážně skvělý film. (07.12.2013)