Zlaté město

Z relativně střízlivého základu - příběhu o venkovské dívce, které učaruje lesk velkoměsta tak moc, až ztratí sebekontrolu, nechá se svést městským floutkem a zůstanou jí oči pro pláč - se dík potřebě předvést ve špatném světle Čechy a, snad ještě naléhavěji, prokázat zhoubnost tužeb po vymanění se z kořenů rodné hroudy, stal schematický skoroškvár. Čechům jsou přisuzovány ty nejhorší vlastnosti - lstivost, lenost, necitelnost, slabost, bojácnost a slizká úlisnost. Působí to umělě, chtěně, za hranicí karikatury - ale nijak zvlášť nenarušuje logiku děje. Snad krom toho, že je nesmírně obtížné pochopit, čím tu živelnou árijskou dívenku mohli čeští příbuzní okouzlit. +++++ Horší je to s jednáním sedláka Jobsta - velice obtížně lze přijmout jeho obrat k hospodyni Marušce či jeho zlomení hole nad dcerou jen proto, že odjela do Prahy - klidně by se mohl vztekle sebrat a jít tu holku s práskáním biče dotáhnout zpět domů. Děj si bohužel ale žádá, aby Anuschka v Praze zůstala alespoň pár týdnů a tak je to nezbytné. +++++ Rozhodně bych si ale netroufl tvrdit, že Anuschka je zahraná katastrofálně (prostě obyčejný herecký výkon) a práce s barvou Harlanovi vůbec nešla (to klidně může být docela naopak), jak se lze v jistých komentářích dočíst. Je totiž otázkou, jak moc se zachovala barevnost filmu, který X let ležel v bůhvíjakých podmínkách, zvláště uvážíme-li, že dva roky zpět měli Němci s jejich prvním barevným filmem na Agfacoloru neskutečné technické obtíže. Přízračné zlaté město z Anniných snů, jež ji láká jako svíce noční můru, se nezdá být odfláknutým. Domnívám se tak, že odsudek spíše motivuje snaha nepřiznat náckům žádný um. Proč? Vždyť dobře víme, že ovládali válčení, řečnění a spoustu horších věcí... (31.10.2014)

Die goldene Stadt je zajímavá filmová kauza. 2. barevný říšský celovečerák, adaptace divadelní hry Richarda Billingera Der Gigant z roku 1937, která nikdy nebyla v českých zemích hrána. Je mnoho pohledů na to, jak tento film sledovat. Ve své době byl Die goldene Stadt jako protičeský pamflet samozřejmě ve slovanských zemích nehratelný (mimo Slovenský štát), v Praze jen pro příslušníky SS a NSDAP. Jaký to ale mělo smysl? Příběh je přímočarou selankou o venskovském naivním děvčeti (Kristina Söderbaum), které si vysnilo Prahu jako pohádkové město a splaká nad svým osudem, protože brzy čeká nemanželské dítě... Harlan sám by jí ještě dopřál odpuštění a změnil vyznění předlohy, ale Goebbels ji potrestal za to, že nosila pod srdcem české dítě. Fascinující je, jak tu Harlan pracuje s těmi klasickými pražskými motivy, jsou tu všechny ty Hradčany, Karlovy mosty, Chrámy sv. Víta, do Národního se jde, jak jinak, na Prodanou nevěstu. Jen to vyznění je jiné, než v soudobých českých filmech. (15.05.2009)

Propaganda jak bič. Nemám nic proti Bedřichu Smetanovi, když jsem v jistém rozpoložení, tak si ho klidně poslechnu, ale tady byl často násilně nacpán do některých scén, takže se brzy stal poněkud na nervy brnkající. Také jsem měla pocit jako by tady všichni násilně přehrávali až to nebylo normální. Podařilo se mi nějakým záhadným způsobem oprostit od německých herců a představovala si na jejich místě naše české herce a na režisérské židličce Cikána nebo Friče. Taková představa byla pro mě daleko přijatelnější. (23.09.2011)

Propaganda môže mať rôzne podoby, aj melodráma je toho dôkazom. Mne, z dnešného pohľadu je úsmevné, ako tvorca nepriamo implementuje (medzi)národnú neznášanlivosť a idylické hlásanie sa k hrdým ideálom. Vtedy to ale ľudia brali inak. No a v tomto prípade si to vo veľkom odniesli Česi. Aj mimo týchto vád nevnímajúc účelovosť deja, Veit Harlan skrátka nie je John Ford. Nevie sa tak dotknúť obyčajných ľudí a vniesť ich na pokraj pochybností, robí z nich viacmenej karikaturistických štatistov. Na rodinné putá a vzťahovú konfrontáciu vyžadujem viac objektivity a využitie technických zručností k akémusi ekvivalentu rozprávačskej harmónie a hlbších emócií. Pár miest mi to pripomína, ale to sú len také orechy. (05.11.2014)

Asi v žádném jiném filmu jsem neslyšel tolikrát Smetanovu Vltavu, bohužel časem začne tento opakující se jev docela štvát. Ve snímku se střídají pasáže nudy a trapnosti vyvolávající nechtěný smích, do čehož jsou jako prvek vzrušení vmíchány nanejvýš afektované pohledy hlavních protagonistů, zvláště ústřední hrdinky. Vše pražské, resp. české je špatné, ale ani to venkovské tj. německé se tvůrcům příliš kladně vyjevit nepodařilo. Celkově 1* za sem tam nechtěný smích. Bohužel jsem film viděl pouze v cenzurované (zdá se však, že jiná už ani v současnosti neexistuje), tedy zkrácené verzi bez 10 minut těch prý nejvíce anti-českých scén, tím pádem ve mně snímek takhle možná vyvolal menší emoční efekt než by tomu bylo v případně kompletního díla. (04.08.2013)