Zlaté město

Odsuzovat tento film je snadné. Jde sice o naivní kousek, ale především vadí zobrazovaná česká proradnost proti lidskosti v germánském pohledu na život. Je to rozhodně pravda, ale zároveň je to i pokrytecké! Mnoho českých (i předválečných) filmů zobrazuje Němce jako lidské zrůdy a mnohá komunistická agitka je ještě hrůznější. To, co nám zůstává, je mnohokrát obehrané téma o zlomyslnosti a zradě vypočítavého muže a o pádu prosté a čistě nevinné venkovské divy. Vše průhledné a předvídatelné, bez jakýchkoliv uměleckých ambicí. Snímek je sice barevný, a přesto černobíle šedý a nevýrazný. Hlavní postavou je prostá venkovská dívka německé národnosti českého pohraničí Anna 'Anuschka' Jobst (Kristina Söderbaum) se zlatým srdcem, ctižádostí a se sžíravou touhou po velkém zlatém městě. A protože jí její prudérní otec drží zkrátka, je o zápletku postaráno. K prohlédnutí ze sna o životě ve velkém světě může dojít jistě záhy, a velmi nepříjemně a s trvalým poznamenáním budoucnosti. Annin otec, velkostatkář Melchior Jobst (Eugen Klöpfer), staví na první místo lásku a úctu ke svému rodnému kraji, pracovní nadšení, tradice a zavedený způsob obživy. Třetí výraznou postavou filmu je Annin pražský bratranec Toni Opferkuch (zajímavý Kurt Meisel), bezcharakterní svůdce, který kalkuluje o bezpracné sladké budoucnosti. Z dalších rolí: Toniho upovídaná a oddaná matka Donata Opferkuch (Annie Rosar), majitelka restaurace a žárlivá Toniho ctitelka, paní Tandler (Dagny Servaes), šlechetný a zamilovaný německý inženýr z Prahy Christian Leidwein (Paul Klinger), Melchiorův předák a čestný a chápavý původní Annin snoubenec Thomas (Rudolf Prack), česká, vypočítavá a sobecká Melchiorova hospodyně Maruschka (Liselotte Schreiner), snobský inženýr Nemecek (Hans Hermann Schaufuss), či stará dobračka a služebná Opferkuchových, paní Amend (Frida Richard). Laciných příběhů o lásce a zradě je mnoho a tento zapadá do šedi průměru nepříliš zajímavých výtvorů tohoto druhu a specifikace. Protičeský postoj není pro film tím hlavním problémem. (12.07.2016)

Propaganda jak bič. Nemám nic proti Bedřichu Smetanovi, když jsem v jistém rozpoložení, tak si ho klidně poslechnu, ale tady byl často násilně nacpán do některých scén, takže se brzy stal poněkud na nervy brnkající. Také jsem měla pocit jako by tady všichni násilně přehrávali až to nebylo normální. Podařilo se mi nějakým záhadným způsobem oprostit od německých herců a představovala si na jejich místě naše české herce a na režisérské židličce Cikána nebo Friče. Taková představa byla pro mě daleko přijatelnější. (23.09.2011)

Erbenův Vodník, Prodaná nevěsta, Jan Cimbura, Strakonický dudák, Pantáta Bezoušek a Král Šumavy (+úvodní listování z knihy o Praze viz Pudr a benzín) v echt rakouském námětu, podmáznutém Friedrichovou Moldavou. Nevinná romantická blbůstka, ovšem v těsném střihu závazných propagandistických relikvií. (09.02.2015)

"Protektorátny film" prominentného nacistického režiséra Veita Harlana bol v dobe vzniku kasovým trhákom ( na jeseň 1942 bežal v kinách aj v Slovenskom štáte, v Protektoráte Čechy a Morave bol zakázaný ) a získal mnoho ocenení ( Benátky ). Samozrejme sa dá polemizovať nad objektívnosťou cien, ktoré získal. Podobných presladených zromantizovaných drám bolo v tých časoch natočených neuveriteľné množstvo azda vo všetkých krajinách, ani tento neprináša nič nové. Jedinou zvláštnosťou je, že sa odohráva na šumavskom grunte bohatého statkára Jobsta a v stovežatej Prahe, ale všetky mená hrdinov sú ponemčené ( hlavná predstaviteľka Anna je oslovovaná Annuschka ), nikdy neodznie žiadny český slangový výraz, v česko-nemeckej rodine sú vždy Česi tí mamonárskí a bažiaci po majetku ( Maruschka ). Kontroverznosť pochopiteľne nie je v žánri, ale spôsobe nazerania na jednotlivé postavy na báze národnosti. Napriek tomu sa v niektorých ríšskych politických kruhoch film nepozdával a usilovali sa ho zastaviť, čo sa nepodarilo. (11.07.2011)

Propaganda môže mať rôzne podoby, aj melodráma je toho dôkazom. Mne, z dnešného pohľadu je úsmevné, ako tvorca nepriamo implementuje (medzi)národnú neznášanlivosť a idylické hlásanie sa k hrdým ideálom. Vtedy to ale ľudia brali inak. No a v tomto prípade si to vo veľkom odniesli Česi. Aj mimo týchto vád nevnímajúc účelovosť deja, Veit Harlan skrátka nie je John Ford. Nevie sa tak dotknúť obyčajných ľudí a vniesť ich na pokraj pochybností, robí z nich viacmenej karikaturistických štatistov. Na rodinné putá a vzťahovú konfrontáciu vyžadujem viac objektivity a využitie technických zručností k akémusi ekvivalentu rozprávačskej harmónie a hlbších emócií. Pár miest mi to pripomína, ale to sú len také orechy. (05.11.2014)