Grand Prix

Osudové ženy, bujaré nekonečné večírky, nezaměnitelná vůně benzínu a spálených pneumatik, všudypřítomná smrt, kdy každý výlet mimo trať je potencionálně vaším posledním a vy jste nesmírně rádi, když zůstane jen u „nevinně vyhlížející nedobrovolné koupeli popř. netradiční sklizni ovoce v korunách stromů“..., desetitisíce nervózně přešlapujících diváků v ochozech stadionu, v oknech, na přilehlých zídkách...všechny spojující společná vášeň pro rychlá kola a to nejdůležitější-piloti, s jediným cílem. Spatřit cílový praporek dřív, než kterýkoliv z jejich soupeřů. Nikoliv Howardova (zdejší) vyhypeovaná sázka na řemeslnou jistotu, v podobě neživoucích Rush, ale živočišná Grand Prix J. Frankenheimera, je pro mě osobně tou pravou resp. plnohodnotnou F1-čkovou podívanou a skutečnou poctou těm šílencům, co opětovně usedali do „pojízdných rakví“. Zamiloval jsem si ten snímek, každou jeho sec, i se všemi jeho chyb(k)ami a starými dobrými bolístkami v podobě přepisování historie, které však (v mých očích) mnohonásobně přebíjí ta všudypřítomná vášeň, zapálení, láska (jak je komu libo) pro tento adrenalinový (motor)sport. To vše odehrávající se stále ještě v dobách, kdy převažovalo umění samotného jezdce, nad nejmodernější (elektro)technikou. Nedočkáte se tedy žádných křečí do konečků prstů od mačkání tlačítek, tady se jede pěkně po staru, s klasickou řadící pákou. Grand prix, to je herecká jistota v čele s duem Y. Montand – J. Garner a klasický příběh nazíraný pohledem nikoliv dvou jezdců (nesmiřitelných rivalů), ale rovnou čtyř. Tím hlavním lákadlem resp. to, co dělá tento snímek tak nezapomenutelným, diváka zvedá resp. přikovává do sedaček a pohrává si s jeho tepovou frekvencí, jsou však samotné autentické (počítačem neupravené) záběry ze závodních okruhů, opepřené detailními pohledy do kokpitů, navíc neuvěřitelným způsobem ozvučené. Vrcholem budiž závěrečná Monza s původní klopenou zatáčkou, která je skutečnou delikatesou pro opravdové fajnšmekry. Závěrečný záběr, se stojícím J. Garnerem uprostřed startovního roštu, za zvuků burácejících motorů, je přesně TÍM momentem, kdy divákovi naskakuje husina po celém těle. Chápu, že nezainteresovanému divákovi můžou přijít moje slova, jemně řečeno, pošetilá. Popravdě? Je mi to tak nějak..... u prdele. 90% (16.01.2014)

Nikdy mě automobilové závody nezajímaly, nebavilo mě takové soutěže sledovat, proto jsem očekávala, že pokud ty tři hodiny u tohoto filmu celé zvládnu, budu si moci tak akorát pogratulovat za úspěšnou výdrž a pustím si příště raději něco lepšího. Nakonec jsem se ale díky zručné režii a dobře vybraným hercům nechala strhnout, prožívala trať spolu se závodníky a sledovala jejich očima ubíhající metry. Bavily mě i pohledy do zákulisí rychlého sportu, charaktery předních závodníků a jejich partnerek. V reálu se sice ze mě fanoušek formulí nestal, ale na Frankenheimerův film se ještě klidně někdy podívám znovu. (06.08.2023)

Tuto filmovou Grand Prix jsem poprvé sledoval před pár lety společně s tátou, díky kterému jsem měl sledování doplněné o výklad s porovnáním závodních tratí a bezpečnostních opatrení tenkrát a dnes i dalších zajímavostí kolem Formuly 1. Táta je totiž letitým fanouškem F1, takže jsem ho přesvědčil na společnou projekci, přestože podobně starým filmům neholduje. Já zase příliš neholduji auto-moto závodům, jejich sledování mě obvykle nenaplňuje a mohly by mi být stokrát ukradeny, jenže tohle je film vrcholních tvůrčích sil Johna Frankenheimera. Jeho režisérské umění v oblasti na svou dobu novátorsky pojatých akčních scén, nápadité střihové skladby včetně vícezáběrových montáží i práci s vizuálem a zvukem nemůže tady nechat snad žádného filmového fanouška úplně chladným. Ve filmu sledujeme dlouhé sekvence z celkem snad šesti závodů, ale každý je natočen a sestříhán úplně jiným způsobem a dokáže svým pojetím strhnout, v případě druhého závodění ještě ke všemu „Frankie“ proměnil scény závodění za doprovodu Jarrého hudby a romantického snění Montanda o krásné Evě Marie Sant v jedinečný audiovizuální balet formulí na trati! Na poli tří hodin rozpracoval pan režisér vlastní osobitý koncept akčního sportovního dramatu, jaký pak zopakoval v mírně skromnějším provedení i v The Gypsy Moths nebo Jezdcích – totižto jeho opakovanou specialistou se staly strhující příběhy, v jejichž nitru zdaleka nejde jenom o akci. Přestože ta připraví svým autentickým pojetím divákovi samostatný adrenalínový zážitek, zároveň v rámci celku tvoří plynulou součást dramatu, jež se výrazně soustředí i na psychologii postav se všemi vnitřní pocity a vzájemnými vztahy, kdy film nechá odeznít i nejeden silný lidský příběh. Dnes jsem viděl Grand Prix podruhé a znovu šlo o nezapomenutelný filmový zážitek, po němž tuším, že většina dalších tematicky spřízněných snímků pro mě zůstane ve stínu Frankenheimerova opusu. [100%] (04.08.2023)

Kdykoliv na obrazovce svištěly formule, byl jsem si jistý, že se dívám na jeden z nejlepších závodních filmů všech dob. Když se děj přesunul na jezdce a jejich složité osudy, tak zábavnost upadla. Nešlo o vyloženě jalové pasáže, ale kontrast mezi svižnými a pohlcujícími sekvencemi z okruhů, a zručně natočenými, přesto nijak zvlášť výjimečnými dialogovými scénami byl až příliš velký. Emoce v nich moc nefungovaly a ani závěrečná zamýšleně drtivá pointa neměla takový efekt, jaký asi režisér zamýšlel. Vzhledem k téměř tříhodinové délce je skoro zázrak, že film nestihl nudit. Přesto by myslím o nic nepřišel, kdyby zmizely všechny lyrické vsuvky. (29.09.2021)

Film, který se po právu pyšní především technickou stránkou věci, díky níž dodnes zůstává nejlepším snímkem o automobilových závodech, který byl kdy natočen. Zkušenému akčnímu specialistovi Johnu Frankenheimerovi a hlavnímu kameramanovi Lionelu Lindonovi můžeme poděkovat za skutečné i trikové záběry, které tak přibližují tehdejší svět formule 1. Příběh sám příliš nevyniká a taková kupa hereckých hvězd mě možná i malinko zklamala - ale ty tady nebyly od toho, aby na sebe strhly všechnu pozornost. (04.08.2005)